Klampenborg aneb jak vzniká přírodní rezervace

Počátkem letošního léta, tedy pardón, těch pár teplých dní, které jsme u nás na severu měli, jsem vyrazil s mými kluky na obhlídku přírodní rezervace Klampenborg (Naturreservat Klampenborg). Párkrát jsem o ní něco zaslechl a na webu o ní něco přečetl.

Ten den nebylo sice úplně vymalováno, ale bylo velmi příjemně teplo a bezvětří. Klampenborg nebo-li také někdy nazýván Dårholmen, je na malém poloostrůvku, původně ostrově, který je jen pár minut autem na jih od Sundsvallu. Udělal jsem svačinu pro kluky, sbalil můj Nikon a vyrazili jsme.

Jeví se to sice pro mě trošku nepochopitelně, ale onen malý ostrůvek byl obýván minimálně už od doby železné. Z ní se zde totiž našly první archeologické pozůstatky. Jak už to bývá zvykem, tak se pochopitelně jednalo o pohřebiště. Proč nepochopitelně, je dost jasné, tedy alespoň mě. Ostrůvek je to fakt malý, jen 64 hektarů a od pevniny vzdálen snad jen dvacet metrů, dnes je spojen pevně nasypanou cestou z kamení. Nebylo by lepší bydlet na pevnině…?

Největší rozkvět zažil na přelomu 19. a 20. století, kdy se v okolí Sundsvallu naplno rozjela průmyslová revoluce s těžbou a zpracováním dřeva. V době největšího rozmachu měla tamní vesnice dokonce 400 stálých obyvatel, kotel, školu, přístav, luxusní vily, ale také dvoupatrové domy pro dělníky, kteří na pile ve vesnici pracovali.

Útlum nastal v mezi válečném období a po druhé světové válce už ostrov opustila většina obyvatel. Konečně pochopili, že na pevnině to bude lepší… Poslední obyvatel opustil vesnici v roce 1960. Následovala postupná demolice nejen obytných, ale i průmyslových budov. V současné době již na ostrově nestojí žádná. Jen asi dva nadzemní sklepy a v severovýchodním cípu ostrova také zbytky po vojenské posádce a otočná „vež“ pro kanón.

Jen stěží byste řekli, že tohle místo bylo někdy tak rušně osídlené. Právě proto, že je ostrov převážně lesnatý a k tomu hlavně listnatými stromy, díky tomu, že byl tak dlouho opuštěn, tak zde roste mnoho vzácných druhů květin a keřů. Klidu také využívá každoročně nespočet ptáků a další drobné zvěře.

Když jsme byli s kluky asi v polovině naší obchůzky, tak jsme narazili na staršího pána, který se okolí až nápadně prohlížel. Slovo dalo slovo a i přes mou mizernou švédštinu jsem si vyposlechl povídání člověka, který jako dítě právě na tomto místě vyrůstal. Jak zde chodil do školy, kde stál kolotoč a jak tu bylo živo. Dneska se ovšem procházíte po květinové zahradě a onu dobu připomínají jen zabodnuté kůly v zemi s cedulkami a někdy popisem doplněné dobovou fotografií.

Moji kluci se tam cítili jako v ráji. Běhali všemi směry. Pochopte, žijeme v místě, kde jsou lesy vesměs totálně neprostupné nebo plné mokřad a kamení. Ovšem nejšťastnější byli, když mohli házet „cokoliv“ do moře a když našli mini louku plnou lesních jahod. Ty úsměvy, to byste museli vidět. Pro ně to bylo „něco“! Rozhodně se tam budeme vracet, moc příjemné místo, kde navíc mohu potkat historii jako na dlani… aniž by ji někdo ničil.

No posuďte sami…

Fotografie byly pořízeny fotoaparátem Nikon D7000 a upraveny v programu Zoner Photo Studio

Related Post

 
Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *