Jeden den

Byl to takový jeden pracovní den, celkem obyčejný, alespoň se zdálo… Začnu ale od začátku, i když to byl vlastně konec. Skončil most i asfaltka, dál už vedla jen štěrková cesta, ale tou už jsem dál nejel. Hned za tím mostem jsou totiž tři malá roubená stavení, obklopená vodou a lesem, letní chaty. A to byl můj cíl.

Místo, které si směle žije vlastním životem, všelijakých lesních a vodních živočichů, když tam právě nikdo není. Hnízda a budky, poskakující veverka na stromě, labutě a potáplice na jezeře, datel na střeše. A pak ten les, jak už bývá jeho zvykem, nenápadně to všechno pohlcuje, kousek po kousku, rok za rokem. Vším prorůstá a noří to do svého stínu. I když voňavého.

Jenže občas taky na něco hodí pár svých přebytečných stromů, když právě pořádně zafouká vítr.

A to byl důvod, proč jsem přijel. Björn chtěl mít výhled na jezero. A vůbec, trochu to tam proklestit, aby měl ještě pocit, že mu to tam pořád patří. Alespoň o víkendech…

Přijeli jsme dva, já a můj švédský kolega. Pozdravili jsme Björna a šli se podívat na práci.

Björn šel celkem najisto. Jen občas se zastavil u některého ze stromů, zkoumavě si ho prohlížel, jestli se od minule náhodou neodsunul někam na bezpečnější místo, vyndal barevnou značící pásku, ovázal ji okolo kmene jako medaili a zavelel „PORAZIT!“

Měl u toho takovou zvláštní, vojensko-slavnostní náladu, která ovšem na mého kolegu nezapůsobila očekávaným způsobem. Jeho disciplína byla ten den prostě mizerná, povely ani pořadová cvičení mu nic neříkali a dokonce uvažoval o tom, že asi dezertuje. Nakonec to při nejbližší příležitosti skutečně udělal, sbalil si své věci, sedl do auta a odjel.

Byla to pouze pracovní dezerce, ta se naštěstí netrestá smrtí, alespoň ve Švédsku. Asi proto má takovou oblibu u některých zaměstnanců, kteří si s ní občas zpestří, jinak docela nudnou pracovní docházku.

A to byl konec, Björn se šel věnovat své sekačce na trávu a já zase ke svému autu.

Vyndal jsem svou novou motorovou pilu i nářadí a rozhlédl se. Nebyl to ideální začátek pro někoho, kdo právě skončil. Vlastně dokončil, zkoušky. Všude okolo visely nějaké dráty elektrického vedení, bylo tam málo místa na práci a k tomu ta cesta hned vedle, po které jezdí auta sem a tam, jak už se to u nich dá čekat. Některá sice vozí i dřevo, ale nebývá zvykem, aby jim někdo za jízdy nakládal další stromy, jen kvůli tomu, že to ještě moc neumí.

Motorová pila se tedy rozezvučela, svým typickým, trochu hysterickým, ječákem. Jako by všem chtěla vykřičet, že na takovouhle práci by bylo nejlepší se vykašlat, jenže nikdo jí samozřejmě neposlouchá, tak co má teda dělat!?

Strom se zvolna naklonil, trochu to v něm zavrzalo a už padal. Větve zašuměly, pak zapraskaly, zem se zachvěla nárazem a dráty se zavlnily, jako mořský příboj, jenže v korunách stromů.

To po nich přejela jedna větev, jako po strunách. Žádné blesky, výboje, nebo tak. Jen divný zvuk, něco jako akord tří drátů, který sice zazněl, jenže falešně. Pro mě to bylo vyloženě zklamání a to nemám ani hudební sluch.

Nad mou hlavou se to ještě ani nepřestalo pořádně vlnit, když Björn už vyšel udiveně z domu, chvíli se tam rozhlížel a pak nasedl na svou sekačku. Kterou používal jako dopravní prostředek. Bylo jasné, že vyrazil ke mě. Rychlostí vozítka doktora Nefaria, z filmu Já padouch.

Když konečně dorazil, vystoupil ze sekačky a oznámil mi, že mu z nějakého důvodu nejde v domě proud? Vysvětlil jsem mu, že to bude určitě tou borovicí, která teď leží pod drátama. Björn s medvědím klidem vyťukal číslo na mobilu a přivolal elektrárenskou službu. Pak otočil svou červenou sekačku a zamířil zpátky k domku.

Už jsem zase pokračoval v práci, když dorazilo první auto. Nějaká elektrikářská firma. Pán, který z něj vystoupil, si se zájmem prohlédl izolátory i elektrické vedení, zasmál se mému omluvně podanému vysvětlení, poplácal mě po rameni a dodal, že to bude určitě v pořádku. Tak jako tak, tohle staré vedení už potřebuje vyměnit. Mohl bych napsat – jako sůl – jenže jak často člověk mění sůl, že?

O tomhle pánovi jsem se později dozvěděl, že to byl jen soused elektrikář. Doma mu (jak jinak) nešel proud a tak to přijel zjistit, stejně jako Björn. Intuitivně se vydal po zvuku motorové pily, což bylo opravdu rozumné, zvlášť když viděl, jak sebou dráty hází sem a tam, ačkoliv je naprosté bezvětří a po nějaké bouřce není ani stopy.

Jeho intuice tedy fungovala na jedničku. A asi proto nasedl do auta tak zvesela, zamával mi a zase odjel.

Švédové jsou prostě pohodáři, napadlo mě.

Za nějakou chvíli dorazilo další auto. Tentokrát červené, se siluetou Elektry na boku, jak vítězně třímá v ruce blesk. To ve mně vzbudilo dost nepříjemnou předtuchu.

Starší hubený pán, který z auta vystoupil se neusmíval vůbec. Nezasmál se ani mému omluvnému vysvětlování, jako předtím soused elektrikář, čímž se jen potvrdilo, že opakovaný vtip prostě není vtipem.

Znovu vše prohlédl a trochu nakvašeně se zeptal, jestli hodlám ještě kácet nebo už jsem skončil? To, že jsem neskončil, přijal to jako něco, s čím se asi nedá nic dělat a s výrazem člověka, který právě prohrál v kartách, odjel.

Asi ne všichni Švédové budou pohodáři, napadlo mě.

Práce ale kupodivu pokračovala dobře, šlo to hezky od ruky, dařilo se. Občas za mnou přijel Björn, podívat se jak to jde a dovézt něco k pití. Byl hodný, bylo totiž opravdu vedro. A kdo měl někdy na sobě neprořezné kalhoty, přilbu a to ostatní k motorové pile, ten ví, že je to jako navléct si v horku oteplovačky, nasadit čepici a rukavice a jít si trochu zaběhat.

Jak jsem tam tak putoval po okolí, s oteplovačkama a motorovkou, vyhlížeje další stromy, jako v nějaké dětské hře „najdi v lese další strom“, narazil jsem na místo, kde se už kácelo. A to o sto šest. Jak jinak, byli to bobři. U přítoku do jezera.

Tihle dřevorubci kácí stromy už pěknou řádku generací a ačkoliv se to o nich všeobecně ví, žádné vládě se je zatím nepodařilo přimět, aby taky nosili oteplovačky a přilbu. A to ani v zimě.

Z ničeho nic zůstal Björn trčet vprostřed cesty, když za mnou mířil s další várkou nezbytných tekutin. Právě, když míjel bobry, na druhé straně mostu. Škytlo to, prdlo to a bylo to. Konec jízdy.

Ne nadarmo se říká: „tak dlouho se jezdí se sekačkou pro vodu, až to škytne a prdne.“ Došel mu prostě benzín. Ve Švédsku tohle pořekadlo zřejmě neznají, jinak by se mu to asi nestalo.

Na druhou stranu se tím pro zbytek dne vše urychlilo, protože, jak už jsem naznačil, jeho sekačka nebyla zrovna závodní speciál.

Později k večeru bylo vše hotovo. Konečně. A to včetně borovice na druhé straně mostu, která byla poněkud obřích rozměrů a na můj vkus trochu moc nakloněná směrem k drátům.

Já ji chtěl ušetřit a Björn zase porazit, a to přesto, že už jedno vlnobití ten den zažil. Ale jak sám řekl, je to jeho přání, mít pořádný výhled na jezero! A pro jistotu mi to zopakoval anglicky. Kdybych snad nějak pochyboval.

Tak nějak mi připadalo rozumnější, bojovat raději s borovicí, nežli s medvědem a tak jsem ji přece jen pokácel. Docela jsem se u toho zapotil, ale o jedno zapocení víc nebo míň, na tom už nezáleží.

Pak už jsme seděli u něj na terase, já se chladil jeho domácí sodovkou a Björn (švédsky medvěd) spokojeně srkal ústřice a popíjel víno. Pozorovali jsme ptáky, jak krmí mláďata v hnízdě u okna a obdivovali staré borovice vzadu za jeho domem, do kterých svítilo večerní slunce

Prý se tady na tom místě, kde má teď chatu, kdysi plavilo dřevo. Asi do padesátých let minulého století. A ty dvě nízké roubenky hned u vody, byly domky vorařů, kde spali, skladovali nářadí apod. Trochu je poopravil a jsou z nich dva skvělé letní domky navíc.

Tu jeho chatu kdysi na jednom místě rozebrali, když si ji koupil, převezli sem a zase složili. Jako stavebnici. To je výhoda roubených stavení.

Pokud vám ovšem vaši roubenku z ničeho nic rozeberou a odvezou složit neznámo kam, zdá se to zase jako nevýhoda. Zvláště pokud se vám to bude stávat častěji, bude asi lepší dát přednost městskému bydlení. Protože udělat něco podobného s 3+1 v druhém patře činžáku, už nebude tak snadné.

Pak také říkal, že je tu hodně čistá voda a proto jsou na jezeře ty potáplice. Každý rok tam hnízdí. Že byl kdysi předseda nějakého spolku pro výstavy kohoutů a ještě předseda něčeho jiného, čeho, to jsem už zapomněl. Že párkrát pozval do Švédska Emila Zátopka a že mu kdysi patřila taková malá lesní ZOO , kterou založil jeho otec. Zvířata tam chodila volně (naštěstí to byli jen daňci, srny, losi apod.) a pořádaly se tam různé slavnosti. Občas na ně dorazilo i několik tisíc lidí a auta stála podél cesty od ZOO až k jeho chatě, protože parkoviště už je nepobrala.

Viděno očima bobrů, by se asi dalo říci „co se to tu pořád děje?!“ nebo tak nějak. Jenže jak to bylo doopravdy, co na to říkali, to jsem se právě zapomněl zeptat…

Rodinná ZOO v dobách své největší slávy – stará pohlednice

Domky vorařů

Björnovo křeslo

Dvougenerační budka

Závodní speciál

Björnova roubenka

Napravo od mola, budka, jak jinak…

Jedno z malých stavení, v průčelí samozřejmě další budka a hned vedle hnízdo

Dva domky, po cestě k Björnovi…

Related Post

 
Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *