Jarně zimní vodopády Västanåfallet

Jak jsem sobě a dětem po Novém roce slíbil, tak se „to“ snažím plnit, ikdyž to není vždy lehké, a to hned z několika důvodů. Vlastě bych měl asi nejprve říct, cože jsem „to“ slíbil… Slíbil jsem, že každý víkend, jeden den v týdnu, pokud to počasí a zdraví dovolí, pojedeme někde na výlet, kde pokud možno budeme co nejvíce chodit. Abych si to udělal lehčí, tak jsem řekl „…až sleze sníh“.

Sníh sice slezl, tedy alespoň to hlavní, ale jinak nás ta zima v naší části Švédska ne a ne opustit a neustále se připomíná. Oblékat děti do několika vrstev, řešit boty, náhradní rukace (to neznáte moje chlapce…) a všechno extra dvakrát na výměnu, se mě moc nechce, takže zatím jsou výletý ani ne jednodenní, ale spíše jen na pár hodinek. Počasí nám totiž také opravdu zatím moc nepřálo. Dneska to ovšem vypadalo nadějně…

Od rána bylo modré nebe, krásně svítilo a také slunce docela hřálo, ale teplota byla stále těsně nad nulou. Taková zrádná zimečka. Naštěstí se, ale oproti včerejšímu dni ustálil ledový vítr, který nás už týden doprovázel na každém kroku. Malý Mio měl teplotu (spíše hořel jako radiátor v zimě) a tak bylo rozhodnuto. Dneska to bude jen o Lucasovi a Umě. Mio zůstává doma s maminkou. Starší sourozenci rezultát s nadšením vítají, protože prý můžeme jít rychleji. Bobek malý…

Zasedl jsem tedy z rána k počítači a začal přemýšlet nad google mapami, kde bychom mohli jet. Míst je sice kolem Sundsvallu hodně, ale vlastně ani moc ne. Je to totiž složitější. Okolní lesy nejsou moc prostupné, natož, aby byly plné turistických tras. Když už, tak jsou položeny hlouběji ve vnitrozemí a je tam také více sněhu a ledu, který se drží zuby nehty. Navíc na mnoha místech jsme už byli, dokonce i několikrát a tak přemýšlím, kde třeba jen jednou a také, abychom nemuseli dlouho autem. Moje děti nerady autem. Známe své lidi. Na parkovišti nastartuji auto a hned se ptají „už jsme tam?“

Volba tedy padla na vodopád Västanåfallet, kde jsme byli v srpnu 2015. To znamená dostatečně dávno v tom našem dětském kolotoči. Jen starší Uma si to pamatovala. Pětiletý Lucas, ani obraz, ani zvuk… Od domu je to něco málo přes půl hodinky autem a trochu sněhu je tam také vítáno. No sláva, místo bychom měli. Maminka obléká děti, já chystám foťák, pití, svačinku. Za patnáct minut můžeme vyrazit.

Kolem dálnice po sněhu ani památky až když odbočujeme za městem Timrå na silnici 331 směr Skellefteå, tak sníh občas vykukuje od okrajů lesa, což zatím jde a vypadá to nadějně. Brodit se vážně nechci. U vesničky Åsäng ovšem zastavujeme auto na pár okamžiků na okraji cesty. Už pár týdnů „přes nás“ přelétají velcí ptáci, kteří míří ještě více na sever. Řekl bych, Laponska se jim pacholkům zachtělo. V drtivé většině to jsou obrovské skupiny labutí, hus kanadských a jeřábů popelavých, které cestuji společně a tvoří skupiny o desítkách, ale i stovkách jedinců. My měli štěstí na střední, řekl bych, které bylo roztaženo na poli dlouhém asi půl kilometrů. Ptáci jsou většinou promíchání, ale tady byli většinou druhově pohromadě. Zastavil jsem tedy u menší skupinky, která byla trošku mišmaš a započal jsem svůj první denní výklad dětem. No, někdo je to naučit musí. Otázka je, co z toho mají, když oni mluví jenom švédsky a moje švédšina je na tom… no comment raději. Snad mě rozumí ti moji prďolkové…

Lucas chtěl vidět ptáčky z blízka. Okej říkam mu. Popojel jsem k nejbližší polní cestě, zaparkoval a nejprve jsem dal robátkům výklad o tom, jak to maji ptáčci s námi lidmi. Bohužel u mého výkladu asi chyběl, když jsem říkal, že musí chodit pomalu, skoro jako by stál, ale hlavně, že na mě nesmí řvát „tati, tati, dívej (pappa, pappa, titta)“. Stačilo pár okamžiků a vše bylo pryč. Klasika. Jen v dáli u dalšího zemědělského stavení zůstala na poli velká skupina jeřábů popelavých, ale těm jsme už raději dopřáli klid.

Skoro půlhodinka u ptáčků a tak nastal čas vyrazit dále, dále k cíli, který jsme si vytýčili. Vodopád Västanåfallet je co by kamenem dohodil. Na autě mám směs letních a zimních pneumatik bez hrotů (to je na delší povídání, klasická rodinná katastrofa bez, které my prostě evidentně nemůžeme žít…) a tak mě jen trošku mrazí, když opouštíme hlavní silnici a křižně míříme dolů do údolí k vodopádu po hlíněné nespevněné cestě, pokryté ledem a sněhem. Informuji děti, že tu možná přespíme a počkáme do jara. Toho skutečného jara. Na zadních sedadlech vypuká malá oslava. Trvala však jen pár vteřin, potože si v zápětí uvědomili, že nemají sebou své mobily a co by prý bez nich dělali… Bože můj, co todle je za generaci. Musím s nimi častěji ven…

Parkujeme a jdeme vodopádu vstříc. Všude kolem je sníh nebo alespoň jeho zbytky s ukrytým ledem pod ním. No to bude paráda. To abych Lucase přivázal na provaz k mému pasu a k tomu všemu na pěkně krátký.

Vodopád už z dálky dával najevo, že je plný úchvatných zákoutí a hlavně, že mu voda nechybí. To bylo to, co mi u něj chybělo poprvé. Tehdy jsme tu byli v době, kdy snad tři týdny nespadla z nebes ani kapka a tak hladový nebel jen můj břuch, ale i vodopád.

Kolem vodopádu, až na samotný vrcholek, vede pešina, která je místy nahrazeny dřevěným chodištěm. Jedno z mála míst, kde led a sníh neležel. Ovšem také jedno z míst, kde se děti předváděly.

Z horních pater se nám nabízel pohled na místo, kde v roce 1960 naposled mlým domlel poslední várku mouky, která se tady mlela od roku 1861. Bezmála tedy 100 let. Z mlůnu zůstaly jen mohutné kammé základy, ale spousta dřevěných prvků, spojených s náhonem zůstala zachována. V údolí je tedy kolem řeky příjemná procházka a v létě mnoho míst na super piknik.

Na samotném vrcholku je vidět poklidná říčka, která pramení v nedalekém jezeře, jak si to line a klikatí. Jeden by ani neřekl, že z ní jde taková síla. Kolem dokola leželo ještě dostatečné množství sněhové pokrývky a k jaru to mělo docela daleko. Čekám na sasanky, podběl (ten už ve městě máme), první pupeny na stromech a snad i dokonce první čerstvě zelené listí.

Výlet to byl pravda krátký, ale i tak jsme byli z tomu skoro čtyři hodiny. V autě jsem spravedlivě rozdělil jablko, každý jednu polovinu a já nic. Čím jsem dovršil dětské představivosti hrdiny. Vyvezl jsem je totiž na výlet, viděli hoooooodně ptáků, viděli hoooooodně vody a ještě jsem na ně nezapomněl s občerstvením. Jak málo stačilo, státi se hrdinou.

Minimálně jednou se tady určitě ještě objevím. Byl jsem tady v létě, byt v pozdním odpoledni, kdy bylo slunce relativně nízko a ještě k tomu zády k vodopádu, což asi bude chtít zopakovat, ovšem po ránu. Byl jsem tady na přelomu zimy a jara, okej to je sice fajn, protože bylo dostatek vody, ale podzim. Na ten nesmím zapomenout, protože ten tu bude díky všude přítomné bříze určitě nádherný. Takže předem varuji, uvidíme se…

Fotografie byly pořízeny fotoaparátem Nikon D7000 a upraveny v programu Zoner Photo Studio

 
Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *