Jak si (ne)užít Fjällräven Classic – den 1

Fjällräven Classic 2017 bylo něco, co mě fascinovalo už od loňského léta, kdy jsem konečně po několika letech vyrazil do švédských hor na vandr, byť to tak úplně tehdy nedopadlo. O tom, ale není tohle povídání… tohle je o 110 kilometrech v horách na severu Švédska a o tom, jak jsem to přežil… No ne, fakt. Minimálně po prvním dni jsem si tento cíl stanovil. Přežít…

Po Novém roce jsem s dychtivostí vyhlížel den, kdy bude spuštěn on-line prodej lístků na Fjällräven Classic 2017. V mnoha diskusích jsem si přečetl jak obrovský je o akci zájem a jak lístky zmizí doslova během pár hodin. A fakt. Již daný den bylo podáno přes 70 procent. Pochopitelně hlavně na první dva startovací dny. Ten třetí je jen pro silné jedince, kteří ví, že bez problémů zvládnou celou trasu nejhůře za 6 dní. Akce totiž začínala 11. srpna a poslední den na zvládnutí byl 18. srpen, kdy se uzavře pomyslná brána cíle. Dojít samozřejmě můžete, musíte, ale už bez ocenění a potlesku, kterého se dostane všem, kteří to zvládnou v časovém úseku.

Pěkně od začátku

Ani ne měsíc po zakoupení lístku to začalo vypadat, že ve finále nikam nepojedu. Veškeré přípravy, a to i ty fyzické jsem přerušil. Bohužel… Ovšem měsíc před startem mě žena přesvědčila, že to půjde a já se vrhl na přípravy. Díky tomu, že jsem hooooooodně zaspal, to byl fakt fofr, který mě někdy dotlačil do situací, které jsem moc nechtěl.

Fyzičku za měsíc moc nedoženete, navíc, když prioritně trávíte skoro veškerý čas v práci, na dobrovolných přesčasech. Tak jsem se alespoň snažil v práci chodit co to šlo. Přeci jenom komu se chce chodit s batohem na zádech a zároveň s dalším místo břicha. Aspoň jsem začal méně jíst a hlavně se více hlídat co jím, ať je ten „ruksak“ co nejmenší.

Vybavení, tak už bylo horší. Naštěstí mi po loňské akci nabídl kolega z práce, že mi může v podstatě celé vybavení zapůjčit. Vhledem k situaci, času a ekonomii jsem si nemohl moc vybírat a byl jsem rád, že mi takto nabídl pomoc. Týden před odjezdem jsem si tedy zajel k němu domů pro stan, spacák do mínus pěti, podložku pod spacák (samonafukovací), batoh o velikosti 75 litrů a kompletní lihový vařič trangia. Už když jsem si všechno odnášel v batohu, jsem mohl tušit, že to tak lehké nebude… a to doslova.

Den před odjezdem jsem jednu změnu, ale nakonec udělal. Pytlík s vařičem vážil snad kilo a na objemu taky nebyl nejmenší a vzhledově už pár jídel pamatoval. Jsem trochu městská fajnovka a špinavé nádobí byl vždy můj problém. Padlo tedy rozhodnutí. Než sebou tahat kilový balík, starý a ojetý pěkných par let, plus samozřejmě zásobu lihu, to raději koupím propanbutanový vařič od Primusu. Primus byl navíc jeden ze sponzorů akce a my si mohli při registraci a na dalších třech místech kartuš zdarma vyměnit, resp. při registraci si jednu vzít. Váhová úspora asi 50 procent a o komfortu a rychlosti vaření se asi nemusím ani zmiňovat. Nesrovnatelné. Tohle byl opravdu dobrý tah, který jsem si celou cestu v horách pochvaloval.

Další otázkou byla doprava. Na jednu stranu by se zdálo, že když už ve Švédsku bydlím, tak mám půl problému vyřešeno. Na jednu stranu sice ano, ale na druhou i já musel řešit ekonomickou stránku a to, že jsem nechtěl trávit na severu zbytečně několik dní, když bych si koupil jízdenku na vlak na konkrétní den (ta s možností změny termínu stála skoro o 100 procent více) a nakonec zvládl cestu rychleji. Nakonec se to vyřešilo skoro luxusně samo. Šéf montážníků se mě zeptal pár dní před odjezdem jak jedu. Masíroval jsem totiž mým dobrodružstvím celou firmu a tak tam snad nebyl nikdo, kdo by o tom nevěděl. Nábídl se, že mi půjčil starý firemní Renault Kangoo, který si koupil pro zábavu z bazaru v Umeå a kde vozil nářadí pro akce v okolí a který si jeho lidé půjčovali pro své běžné potřeby. Já jsem si jej vzadu vystlal izolacemi, které používáme na izolování hal a mohl jsem tam tedy i spát. Když jsem si spočítal spotřebu, tak mi to vyšlo na stejné peníze jako vlak. Nebylo co řešit. Jedu autem, které zaparkuji v Kiruně, přespím v něm a po zdolání celé trasy budu aktuálně řešit jen dopravu z Abiska zpět do Kiruny, kde na mě auto bude čekat.

Cesta na sever

Původní plán byl vyrazit v pátek kolem třetí ráno. Nemám rád, když někde přicházím pozdě a taky bylo potřeba zdolat za volantem bezmála 900 kilometrů. Nikdy nevíte co vás může na cestě potkat a tak se rezerva rozhodně vyplatí. Výsledek? Vyjíždím v deset dopoledne… to víte. Ty ženské… sorry moje milá. Cestu si užívám a nikam nespěchám. Loni jsem jel na sever vnitrozemím, tzv. Inlandsvägen, která vede od severu na jih Švédska a proto volím tentokrát cestu po pobřeží přes Umeå, Luleå a rovnou do Kiruny. Do Kiruny tedy dorážím až těsně před půlnocí. Parkuji na parkovišti přímo u školy, kde probíhá registrace. Ulehám do zadní části vozu, natahuji budík na 5:30 a blaženě usínám…

Den D nebo-li den 1

Ráno mě asi o pět minut dříve než budík probouzí bubnování do střechy auta. Ne, není to policie nebo ochranka či napěněný soused, že parkuji a spím na parkovišti u školy, ale déšť. Ten déšť, kterého jsem se tak bál. Minimálně dva týdny jsem v předstihu sledoval předpověď počasí nejen pro start, tedy Nikkaluokta, ale také cíl celé trasy, tedy Abisko. Z několika týdenních dvacítek a modrého nebe se k mému „překvapení“ vyklubaly teploty atakující 10 stupňů přes den a 3-5 stupňů v noci. Panika. Co jiného. Zátěž v batohu se o to více zvýšila. Kdybych jen tušil…

V šest ráno ovšem vylézám již převlečený z auta a mířím do tělocvičny, kde právě začala registrace. Vyzvedávám si mapu, turistický pas Fjällräven Classic, kterým se budu prokazovat na jednotlivých kontrolních stanovištích a sbírat do něj razítka, sušené jídlo na první 3 dny, polar chleba, který běžně moc nemusím, ale nějak jsem mu přišel na chuť a když už byl v té ceně vstupenky… a samozřejmě propanbutanovou kartuš Primus. V půl sedmé nasedám do připraveného autobusu, který nás odváží na start do Nikkaluokty. Málem jsem se opomněl zmínit, že jsem si kontrolně zvážil batoh a ten mi ukázal „krásných“ 22 kilogramů… a já se divil, že se ten šedesátikilový řidič málem zlomil v pase, když se jej snažil uložit v zavazadlovém prostoru autobusu.

V Nikkaluoktě jsem si počkal na devátou hodinu, kdy náš balík nadšenců startoval. Mimochodem jsme si také poslechli pár slov o sámech, zdejších obyvatelích, kteří v okolních horách chovají soby.

Celé startovní pole bylo protkáno mnoha národy. Údajně letos to bylo 40 zemí, které byly zastoupeny.

Konec keců. Je 9 hodin a balík se vydává na pochod. První 2 hodinky docela pohromadě, což je při počtu více než 400 lidí docela znát hlavně na dřevěných chodnících. Ovšem brzy dostává celé pole trhliny a vy zjistíte, že se točíte kolem pár lidí, se kterými se podle přestávek různě protáčíte. Někteří nastolili tempo, jiní si prostě tu nádheru kolem užívají. Byť první etapa, dá-li se to takto říct, je 19 kilometrů dlouhá a v podstatě skoro celé prochází břízovým lesem s nižšími a nižšími stromy.

V průběhu pár kilometrů se začaly projevovat moje slabiny, které mi méně či více nedovolily si (ne)užít Fjällräven Classic v celé parádě. První problém a ten se bohužel projevil jako nejzásadnější byl batoh. Batoh, který mi naprosto vůbec nesedl a nebyl jsem schopen najít správné nastavení. Navíc oněch 22 kilo bylo víc než vražedných. Prostě ideální kombinace, jak si odrovnat záda a ramena hned od startu.

Druhý problém byl, že jsem poslední týden spal tak hodinku až dvě denně a do práce chodil na třetí či čtvrtou ranní, abych nahnal co nejvíce přesčasů. Spánkový deficit se projevil velmi záhy. V polovině etapy jsem prostě a jednoduše sedl na velký kámen pár metrů od cesty a jen tak se v sedě natáhl. Prostě pauzička. Za balvanem, ale přirozeně pokračoval terén s mechem a brusinkami. To bylo někdy kolem třetí odpoledne. Teď přichází pauza. Otvírám oči, koukám na mobil a ono už je pět. Prostě a jednoduše jsem na férovku zabral a tvrdě usnul. To bylo poprvé co jsem si řekl „doufám, že mě nikdo nevyfotil“. No nic. Nahazuji batoh, který od prvních metrů nenávidím a pokračuji v trápení směr STF Kebnekaise Fjällstation, kde mám dostat první razítko kontrolního stanoviště.

Kolem půl sedmé jsem se doplazil do cíle mého prvního dne s vidinou jediného. Potvrdit si první razítko za první den a za druhé, což bylo podstatnější, rozbalit co nejrychleji stan a usnout (to jediné šlo totálně samo). To první bylo zvládnutelné docela hravě. Jen jsem měl problém, že po shození batohu na zem, jsem měl pocit, že se vznáším a udržet se na nohách byl docela oříšek. Vystál jsem si frontu za skupinou Thaiwanců, kterých jsem se až na onen malý spánkový výpadek držel. Zjistil jsem totiž, že to mají s průvodcem a od něj jsem se dozvěděl, že to půjdou tempem na 5 dní, což byl můj cíl.

Razítko mám v pase. Nahazuji ten odporný nenáviděný batoh na záda a jdu hledat místo pro stan. V posledních minutách se docela slušně zvedl vítr a začalo poprchávat. Poprchávat, kéž by. Prostě férově lilo. V zoufalství lezu na stráň, která tedy nejrovnější není. Po patnácti minutách boje se stanem a větrem hážu batoch do stanu a ulehám. Opravdu je mi jedno, že to je z kopce. Následuje hodinka a půl, kdy nevím o světě. Tedy do chvíle, kdy cítím trošku chlad a zjišťuje, že spodní polovina těla leží venku ze stanu. Zde opět, ten den již podruhé, zvolávám „doufám, že mě nikdo nevyfotil“. Maskotem příštího ročníku bych se vážně stal velmi nerad…

V zoufalství vytáčím ženino telefonní číslo. To bylo naposled, co jsem měl signál. Vzdát či nevzdát? Samozřejmě, že nevzdám, jen jsem potřeboval slyšet, že to doma funguje a já se mohu trápit dál. Ona a děti prý žijí, tak ať si „užívám“, když mohu… Chápete to? Ona mi řekla „užívej si“. Já přitom málem na půl těla umrznul a záda a ramena jsem cítil jako nikdy v životě. Jedno pozitivum to, ale mělo. Rozhodl jsem se v půl deváté pro „hurá akci“. Ve větru balím stan, nahazuji toho hnusáka, rozuměj batoh, na záda a dokud je světlo, tak jdu dál po trase s vidinou, že našetřím pár stovek metrů pro zítřek a že hlavně najdu lepší místo pro stan. Nakonec jsou z toho asi kilometry dva a parádní místo za skalou s výhledem na peřeje a malé vodopády z monumentálních kopců, které jsou kolem a obklopují nejvyšší švédskou horu Kebnekaise a které mi dělaly skoro celý den ve výhledu společnost.

V půl desáté tedy ležím spokojeně ve stanu, pořizuji pár fotek okolí a blaženě usínám.

…pokračování příště.

Rady a doporučení

Pokud se chystáte na podobnou akci, tak si určitě předem pořádně vyzkoušejte veškeré vybavení. To nejdůležitější zjištění hned první den ovšem bylo, že každý gram se počítá.

Související články

Fotografie byly pořízeny fotoaparátem Nikon D7000 a upraveny v programu Zoner Photo Studio

Related Post

 
Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *