Jak si (ne)užít Fjällräven Classic – den 2

Je sedm hodin ráno a právě mi ve stanu zvoní budík. Naštěstí nejbližší další stan je asi 30 metrů daleko a tak si nepřipadám jako blb. Po více než osmi hodinách spánku, což se mi mimochodem pěkných pár týdnů, ne-li měsíců, nepovedlo, se probouzím do úžasného rána zalitého sluncem.

Lépe to snad ani vymyslet nešlo. Když jsem včera večer stavěl již podruhé stan, tak mi vůbec nedošlo, že východem přesně na východ a tak se mi nabídl úplně úžasný pohled do údolí a ozářeného slunce. Lepší nabíječ jsem si ráno nemohl ani vysnít… i když, přeci jenom něco, do žaludku by nějaká drobnost bodla. Ano, nastal čas poprvé vyzkoušet nový vařič od Primusu a vrátit se k sušenému jídlu, které se mi po loňské RoadTripu po Švédsku totálně zhnusilo. Čas pro druhou šanci je tu. Loni jsem si právě kvůli zne hucení nad chutí pořídil Outdoorovou kuchařku od Petry Pospěchové. Díky tomu, že jsem přípravy přerušil, tak jsem se ke kuchařce vůbec nedostal. Byl jsem tedy smířen se sušeným jídlem, které jsme měli fasovat v rámci cenuy vstupu na Fjällräven Classic. Tentokrát jsem, ale vybíral lépe co se týče chutí. Na ráno jsem si vzal kaši s müsli. Musím říct, že první skvělá zpráva byla ohledně vařiče, který byl sestaven během pár vteřin a během dalších pár v něm vřela voda. Už jiný nechci. Druhá dobrá zpráva přišla s ochutnáním prvního sousta. Kaše byla skvělá a výborně po ránu bodla. Byl jsem tedy připraven vyrazit.

Ráno začalo bezvětřím, takže sbalit stan byla tentokrát hračka, byť i tak mi to skoro deset minut zabralo. Stan, který jsem měl půjčený není úplně nej pro povětrnostní podmínky, které zde vesměs převládaly. Jak se, ale říká, „darovanému koni na zuby nehleď“, takže neremcám a jsem šťastný, že mi kolega stan půjčil. Nahazuji na záda toho „hnusáka“ a vyrážím vstříc dobrodružství druhého dne.

Druhý den mě čekala trasa přes 20 kilometrů. Určitě jsem musel dorazit do Singistugorna a když to půjde dobře, tak až do Sälkastugorna. Hned od startu jsem nasadil mé obvyklé tempo předchozího dne. Rozumněj, 200 metrů chúze, 5 minut pauza… ta byla vyplněna masáží zad a nadhazováním batohu v předklonu do vzduchu, aby se záda a ramena vzpamatovala z váhového šoku. K mému překvapení mě nijak moc lidí nepředbíhalo a celkem dost trpělivě akceptovalo mé pauzy a snad i tak po očku s nimi souhlasili a tiše se přidávali. Pro mě bylo podstatné to, že „moje“ thaiwanská grupa byla za mnou, a to znamenalo, že stále hraji o pět dní, které byly můj cíl na celých 110 kilometrů.

Polovinu dne tedy půjdu po trase, která se jmenuje Dag Hammarsköldsled (pozn.: trase vede mezi Nikkaluokta a Abisko) a v Singi se napojím na neznámější švédskou turistickou trasu Kungsleden. Od rána svítí slunce a nebe je skoro vymetené, ale to bychom nemohli být v horách… záhy se obloha zatáhla, roztrhala, rozjasnila a tak stále dokola. Vrcholky hor obklopující údolí, kterým jsem dopoledne procházel, zůstaly zahaleny načechranými mraky skoro nepřetržitě.

Zjišťuji, že jsem tělesně a teplotně nastaven jinak než 99 procent populace, která se mnou sdílí stejnou trasu. Zatímco já se vysvlékal, oni za oblékali. Já pochopitelně nevyšel v oteplovačkách a deseti svetrech. Prostě jen nalehko, tedy triko s krátkým rukávem, lehká mikina, kterou používám doma na běhání (okej… spíše chůzi) a moji milovanou bundu od Fjällräven Abisko Eco-Shell, na kterou nedám dopustit. Proti větru, proti dešti, nemá lepší.

Aniž bych to postřehl, tak se cesta pomaličku a polehoučku zvedá a dostávám se do takového malého sedla. Přede mnou se otevírá jedno z mnoha dalších údolí, které je obklopeno monumentálními vrcholy. Všude kolem je vidět síla ledovce, který tudy před mnoha milióny let „procházel“. Nejen síla ledu zde zanechala několik kilometrů dlouhá údolí a na místech i několik stovek metrů širokých. Okolní hory dosahují výšek od 1100 do 2000 metrů nad mořem. Žádná prdítka. Na většinu z nich je skoro nemožné vylézt, pokud tedy nevlastníte horolezecké vybavení. Ve Švédsku je turistika spíše založena na překonávání vzdáleností než na dosahování vrcholů. Když už někoho zahlédnete jak se šplhá někde nahoru, tak nejspíš proto, aby pořídil lepší snímek údolí. Teď v teple domova při třídění fotek si právě říkám jak jsem blbej, že jsem taky někde občas nevylezl. S takovou to budu muset absolvovat ještě jednou… sakriš…

Zpět na trať. Chata Singi se blíží a ke shluku více malých budov scházím po velkých kamenech a pohledem hypnotizuji stany Fjällrävenu, aby se přiblížily. Už z dálky totiž vidím, že něco dobrého se tam pro nás chystá. Shazuji tu zrůdu ze zad, běžím si (vznáším se) pro kontrolní razítko a už stojím ve frontě na baštu. Podává se bramborová kaše s kebabem ze sobího masa a brusinkami a to vše zabalené do vandring placky (představ si tacos placku, akorát hranatou). Božínku to je dobrota. Když vidím všechny ty Thaiwance a Korejce jak si každý tu svoji plněnou placku fotí, tak mě to ani na vteřinku nenapadne, takže máte smůlu. Budete si muset pro tu svou třeba příští rok dojít.

Nejhorší je, když se člověk rozsedí. Asi nic nového a moudrého pod sluncem jsem neobjevil, ale když ono je to tak super. Naordinoval jsem si půl hodiny totálního klidu po jídle a jen pozoruji cvrkot kolem sebe. Lidé přicházejí, lidé odcházejí. Různé značky batohů, oblečení, bot a doplňků. Zjišťuji, že nejlépe jsou vybaveni asijští účastníci zájezdu. Hlavně co se týče doplňků. Kolik různých cerepetiček jim z těch batohů na popruzích visí je někdy až neskutečné, takže když potom vidíte jak se houpe na jednom z batohů skládací deštník, tak nevíte zda se smát nebo… Růžové pláštěnky doplněné obrovskými černými puntíky potom nestojí ani za úsměv. Holt mi bylo akorát trapné to fotit, tak sorry, musíte mi věřit.

Půlhodinka uběhla nějak moc rychle a tak se tedy neochotně zvedám. Tradičně se nemohu zbavit hnusáka a tak se vydávám na nějakých dalších 12 kilometrů se mnou. Konečnou by měla být chata Sälka, kde je „obchůdek“ a dá se i něco zakoupit. Počasí se navíc začíná trošku kazit a já průhledem do údolí, které je kolmé k tomu co jim právě procházím, vidím jeden pěkně zakaboněný mrak, který to pěkně sype. Nasazuji kapuci, v rychlosti natahuji šusťákové kalhoty na mé turistické plaťáky a kryt přes batoh. Já řekl batoh? Fuj… Přes hnusáka. Do pěti minut už to sype na celé údolí. Ovšem jak rychle to přišlo, tak taky odešlo. Naskytuje se mi a nejen mi podle oficiální stránky Fjällräven Classic na facebooku, kde lidi pokládají nejen dotazy, ale kde teď po akci vkládají svoje fotografie, pohled na údolí, které s poloviny zaplavuje slunce a z druhé se sype a mezitím svítí nejedna duha. Tak jsem si taky cvaknul.

Dneska si taky více všímám okolní fauny, resp. květin, které se mění podle údolí. Květy, které jsem viděl v jednom nevidím ve druhém a obráceně. Přitom nadmořská výška je stejná a i sluneční svit podle mě více než podobný. Také se mi ukázalo pár zdejších ledovců. Nejvíce se na mě usmíval Rabots glaciär, který ze západní strany leží pod vrcholem Kebnekaise, který bohužel zůstal po celou dobu ukryt v mracích. Příští, nejpozději přespříští rok tě ale dostanu…

Bohužel, počasí se zhoršuje a moje výdrž taky. Hnusák se mi více a více zařezává do ramen. Čas mám dobrý a dokonce jsem si říkal, že bych mohl i jít dále a něco nadehnat pro další den. Ne. Vylezu na kopeček, na kterém je postaveno pár chatek. „Letím“ si pro razítko a hned potom do krámku, kde za 10 korun (švédských samozřejmě) si nalévám kafe. Kafe… taková dobrota. Já, který vypiji denně tak 10 hrnků, jsem kafe neměl už dva dny. Hned potom vklouzávám do uličky mezi regály, kde šahám po čokoládě a dvou půllitrových plechovkách Norrlands Guld. Pravda, nízko alkoholové verzi piva, ale to vůbec nevadí. K večeři bude pasovat tak jak tak. Rozhodl jsem se totiž pro chilli con carne ze zázračného pytlíku. Když ale vycházím z chaty ven, tak dostanu facku. Větrnou facku, že mi málem vypadly všechny ty dobroty z ruky. Hned následuje bičování vodou. Jak v tomhle postavím stan, to ví jenom Thor.

Po určitě dvacetiminutovém boji a honění obalu od stanu po strání, stan konečně stojí. Sice ne na nejlepším místě, sice ne nejlépe napnutý, ale spát se v něm dá. Pod stříškou sestavuji vařič Primus a vařím vodu pro dnešní večeři. Co by dupky se voda vaří a tak zalévám jídlo v pytlíku a čekám 10 minut než jídlo nabobtná. Těch 10 minut čekání vyplňuji zkoumáním obsahu první plechovky piva. Nevím proč, ale vyhládlo mi ještě víc. Obsah pytlíku ve mě zasviští během dvou minut. Blaženě se natahuji. Vzhledem k tomu, že už druhý den jím jen ráno a večer a v průběhu dne dvě až tři energetické tyčinky, tak se mi i scvrknul žaludek a na druhé pivo nějak nezbývá místo. Neva, zítra je taky den. Převlékám se do spacího a vklouzávám do spacáku. Za pět minut nevím o světě… a to je teprve osm večer…

… pokračování příště.

Rady, doporučení

  • Pokud to není nutné, tak nedělejte dlouhé pauzy… o to více se vám nebude chtít.

Související články

Fotografie byly pořízeny fotoaparátem Nikon D7000 a upraveny v programu Zoner Photo Studio

Related Post

 
Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *