Grumantbyen – město duchů za polárním kruhem

Osamocené, polorozbořené budovy osaměle se krčící v sevření strmých strání. Rezavé kolejnice, zbytky důlního vybavení a všude se povalující kovový šrot. Skřeky stovky racků, hnízdících v domech bez oken a dveří. Opuštěné místnosti, ve kterých stále najdete kusy nábytku či trouchnivějící kavalec. Takový je Grumantbyenkdysi největší město na Špicberkách. Je těžké si při pohledu na pár rozbořených budov, na kterých se podepsal čas i drsné arktické klima, představit, že zde kdysi žilo více než tisíc obyvatel. Což je nezanedbatelné číslo, vezmeme-li v potaz, že v současnosti je celkový počet obyvatel Špicberk zhruba 3000.

Průzkumy okolí Grumantbyenu a Colesbukty za účelem zmapování uhelných ložisek a potenciální těžby černého uhlí začaly již v roce 1912. Expedici vedl zkušený ruský geolog Vladimir Alexandrovič Rusanov. Výsledky průzkumu dovezl zpět do Ruska později slavný profesor Samojlovič, zatímco Rusanov se s malou lodí a jedenáctičlennou posádkou, kde byla i jeho francouzská snoubenka, vydal na výzkumnou plavbu na sever. Posledního srpna 1912 byla jejich loď spatřea naposledy kdesi v ústí Karského moře, které ten rok bylo mimořádně zaledněné. O dlouhých 25 let později byly pozůstatky této výpravy nalezeny v Karském moři.

První práce na stavbě dolu a města začaly v létě roku 1919. Důl byl však uzavřen v roce 1926 a znovuotevřen v roce 1931. Težba skončila v roce 1962 a spolu s ní se z Grumantbyenu vytratil i život. Od té doby uslyšíte v budovách jen hvízdání drsného arktického větru a skřeky hnízdícíh racků…

Přístup ke Grumantbyenu byl ale nesmírně obtížný a pobřeží v okolí poměrně mělké, což znemožňovalo kotvení přepravních lodí. Proto byl přístav, překladiště i úpravna uhlí vybudovány v cca 10km vzdáleném zálivu Colesbukta. Obě místa spojovala úzkorozchodný trať, po níž bylo uhlí dopravováno do přístavu. Před nepřízní počasí a sněhovou nadílkou kdysi koleje chránilo dřevěné zastřešení. To je ale nyní značně pobořené a kusy dřevěnných prken se válí v různých vzdálenostech od trati. Železniční koleje jsou často pokrouceny do bizarních tvarů. Na mnoha místech si příroda prorazila cestu a koleje úplně podemlela.

I v Colesbuktě to vypadá, jako kdyby Rusové odešli doslova ze dne na den. Zhruba dvěstě metrů od břehu stojí pozůstatky obří nakládací plošiny… Na břehu leží prorezivělé lodě, další je napůl potopená u polorozbořeného mola, na které naráží ledové vlny. Budovám většinou chybí střecha, ale uvnitř jsou překvapivě zachovalé. V bývalém skladu jsou stále pytle s cementem a v ubikacích stále visí dnes již trouchnivějící oblečení. Železný odpad i spousty dřevěných trámů leží ladem kam až oko dohlédne a ostře kontrastují s drsnou arktickou krajinou a zasněženými vrcholky okolních hor.

Těžba uhlí na Špicberkách už však dávno není z ekonomického hlediska efektivní. Rusové sami přiznávají, že se jednalo spíše o strategickou kontrolu Severu, než o těžbu samotnou. Zajímavé ale je, že Rusové nikdy nepřestali snít o znovuotevření dolu. V Grumantbyenu totiž stále leží zásoby uhlí. Odhaduje se že až 100 milionů tun. Naštěstí je velmi nepravděpodobné, že by k tomu někdy v budoucnosti mohlo dojít – okolí Colesbukty je chráněné pro svoji jedinečnou faunu a flóru.

Na Špicberkách jsou tři trvale osídlená města: správní středisko Longyearbyen a výzkumná stanice v Novém Ålesundu, které patří pod norskou samosprávu a ruské těžařské městečko Barentsburg. V minulosti se uhlí těžilo též v Grumantbyenu a Pyramiden. Těžba v Pyramiden skončila v roce 1998 a obyvatelé města byly odvezeny zpět do Ruska. Město je nyní ale atraktivním cílem turistů, kteří sem během léta zavítají na výletních lodích na dvouhodinovou prohlídku.

Do Grumantbyenu se dá z Longyearbyenu dojít za den. Není to ale jednoduchý trip. Z Grumantbyenu do Colesbukty se nedá dojít podél pobřeží. V cestě je tunel, který je dnes ale zavalený. Dá se ale nadejít vrchem – pozor za deštivého počasí to pěkně klouže! Jakmile ale sestoupíte k bývalé železniční trati, povede cesta už jen po rovině a zhruba za dvě hodiny je možné dojít k Rusanově chatě, která je otevřená a je tam tedy možné přenocovat. Od Rusanovy chaty je to jen půl hodina chůze do Colesbukty. A odtamtud se pak dá pokračovat zhruba 20 km do další ruské hornické osady – Barentsburgu, odkud jezdí loď zpět do Longyearbyenu.

Radka sice vyrostla v Českém ráji, ale už více než pět let žije v Norsku. Původní plán byl jen půlroční pobyt v rámci studijního programu na univerzitě v Trondheimu, který se nakonec ale pěkně protáhl. Ráda chodí po horách, pádluje a stopuje a Norsko už zná skoro jako svoje boty. Její srdeční záležitostí je Svalbard, kde čtyři měsíce žila a studovala. Je tak trochu závislá na cestování a moc neposedí – prostopovala Asii, Afriku, Patagonii a rodičům a známým vyrazila dech výletem do Iráku. V hlavě má neustále tunu nápadů a plánů, kam jet a co dělat. Aktuálními největšími sny jsou napsat turistické průvodce po Svalbardu a Norsku, přest avět si dodávku na obytný domek a vyrazit s nim na cesty po Americe.

Radka sice žije v Norsku, ale cestuje s chutí po celém Světě. Pokud vás zajímá, kde všude a jaké zážitky tam na ní čekaly, tak můžete navštívit její FB stránku @nestujapojd.

Related Post

 
Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *