Frňákovník

Někomu možná může připadat, že jsem toho o své práci mnoho nenapsal a že je to škoda. Proto jsem se rozhodl něco málo připsat, abyste si mohli udělat lepší představu o tom, co takový život dřevorubce ve Švédsku obnáší.

Půjde o jednu příhodu, která se mi před nějakou dobou stala a která poslouží jako příklad za všechny ostatní.

Technická poznámka

Protože veškerá má fotodokumentace zmizela i s mobilem v smradlavé bažině, přes kterou jsem si zkrátil cestu k autu, dodávám pouze ilustrační foto.

A tady je onen příběh…

Ten večer jsem v dílně nabrousil svou motorovou pilu jako vždy, když bylo druhý den na programu nějaké kácení. Palcem sáhnu na řetěz.., je ostrý jako břitva! Nakonec naložím pilu i ostatní věci do auta, přidám kanystr s benzínem a jdu spokojeně domů. Druhý den ráno to všechno začne.

Pátek ráno

Odbočím z hlavní cesty a vjedu do lesa. Na trávě podél příkopu se ještě sem tam zaleskne poslední zbytek ranní rosy. Je polovina června, dny jsou dlouhé a je krásně teplo.
Pokračuji po široké lesní cestě dlouhé několik kilometrů. Je to takový svět sám pro sebe, cesty se všelijak větví a kříží a nedá mnoho práce v nich zabloudit. Můj Ford Mondeo nadskakuje po kamenech a vymetá všelijaké záludné díry, čím dál větší a čím dál častěji, jak se cesta noří hlouběji do lesa. Nakonec s nelichotivými zvuky opotřebovaného motoru u krajnice chcípne. Naštěstí ne navždy, na konci pracovní doby se mi ho obyčejně podaří přivést opět k životu.

Vyndavám klíčky ze zapalování a vystupuji z vozu. Jsem na místě. Dávám si obzvlášť velký pozor na to, aby klíčky nezůstaly uvnitř auta. Je to už takový reflex. Mám ho od té doby, co mě Ford nechal na kost promrzlého poskakovat venku v temném lese, zatím co se zamkl (nějakým elektrickým zkratem) a s nastartovaným motorem si dělal uvnitř příjemné teplíčko. To jsem mu dlouho nemohl zapomenout!
Zato napříště mě nepustil ven. Klíčky ne-klíčky…, kličky ne-kličky. Nedalo se nic dělat, vylezl jsem okénkem u spolujezdce. Jiným způsobem se mi prostě nepodařilo zvítězit nad zkratovanými obvody.
Ale to jen tak na okraj, abyste se také seznámili s mým autem. Neboť je to téměř živý tvor.

Stojím u malého potoka vinoucího se podél cesty a dívám se do mapy, jsem li na správném místě. Ve švédských lesích člověk nikdy neví, vše vypadá tak stejně. Ale podle všeho jsem tu dobře, dokonce to místo někdo označil žlutou značící páskou.
Jako v bojových uměních i v lese mají pásky různou barvu a význam.

Pár základních informací o značení v lese:

Pásky (papírové i plastové) se vážou na větve a kmeny stromů i na všelijaké další vhodné předměty. Vázat je na živé lesní tvory se neosvědčilo, protože se ukázalo, že si nepamatují místo, na kterém byli označeni.
Krom jiného je důležité vědět, jaký význam má každá konkrétní barva. Tak například:
Žlutá páska znamená – jste tu správně, to již víte…
Červená však naopak – toto je místo někoho jiného, hledejte dál… Není slušné fušovat druhému do řemesla!
Růžovou pásku nemá nikdo rád, neboť sice znamená, že je to vaše práce, ale nedostanete za ni zaplaceno.
Dále tu máme černou. Všechny práce spadající pod toto označení nejsou tak úplně košer. Proto je lepší o nich nikde nemluvit.
Na zelenou pásku narazíte jen zřídka. Není v zeleném lese vidět a proto se používá jen na místech, kde je to tak snad lepší…
A tak dále a tak dále… Různou kombinací barev na jedné pásce se pak dozvíte vše potřebné.
Nyní si už sami můžete udělat obrázek o tom, jak promakaný je to systém.

Jsem tedy na místě. Souběžně s cestou a potokem tudy vede i elektrické vedení, které skrz les míří do nedaleké vsi. V jednom místě se k němu naklání mohutný smrk, kvůli kterému jsem přijel. Má se pokácet.
Na první pohled je to zvláštní strom, připomíná spíše obří túji nežli smrk. Z dřevařského hlediska je proto k ničemu, má křivolaký kmen a je samá větev a suk.
Mimo toho, že je nevhodný, je na něm i něco podivného. Nepůsobí vůbec důvěryhodně. Kdyby to byla třeba jabloň, člověk by se jistě bál do jablka kousnout, aby mu snad ještě nenarostl dlouhý nos. Jako z jablek frňákovníku ve filmu Tři veteráni.

Stojím tedy a dívám se, jakou mám šanci ho pokácet, aniž by spadl na elektrické vedení, kam má namířeno ze všeho nejvíce. Pokud by se tak stalo, má práce by postrádala smysl, jelikož ho mám porazit právě proto, aby tam nespadl. Šance jsou však slušné, je to tak 50 na 50.

Odhodlaně startuji pilu a jdu na to. Nabroušený řetěz zajede do kmene jako do másla a lesem se nese ozvěna zánovní Husqvarny. Piliny létají vzduchem jako konfety a padají do nedalekého mraveniště. Tam okamžitě nastalo pozdvižení, že dnes z nebe prší stavební materiál.
Podpírám kmen speciální vzpěrou, zarážím druhý klín, když tu se ozve zvuk jako z dveří od chléva. Zavrže to, zaskřípe to, zakřupe… a nastane ticho. Pak vzduchem zasviští větve a s žuchnutím dopadne strom do trávy.
Mám rád ten pocit, když se zem pod vahou kmene zachvěje. Porazit velký strom je jako utrhnout krásné zralé jablko.

Tak se to tedy podařilo, z řemeslného hlediska je to trochu úleva, že se nic nestalo. Vše je, jak má být a strom leží podél lesa, tak akorát daleko od elektrického vedení.
Nakrátím kmen na menší kusy a párkrát přejedu pilou po kůře, aby brzy uschla a odpadla. To se dělá kvůli škůdcům, množí se totiž pod kůrou, která vydrží dostatečně dlouho čerstvá.
Strom tu zůstane ležet. Jak už jsem říkal, není na zpracování vhodný. Takhle však poslouží jako živiny pro okolní stromy.

Návrat

S dobrým pocitem nanosím nářadí i pilu do auta, vzkřísím starý dvoulitrový motor extra porcí benzínu a pokračuji dál až k místu, kde se otáčí nákladních auta. Z výšky nebo na mapě připomíná tohle místo malou oprátku nebo také balónek na tenkém dlouhém provázku.
Projíždím tedy oprátkou a opouštím místo s lehkostí balónku. Vyhýbám se přitom pouze velkým kamenům, o které bych mohl prorazit olejovou vanu. To by mi značně zkomplikovalo můj ladný odlet a musel bych po telefonu pracně vysvětlovat asistenční službě, kde mě vlastně mají najít v těch hlubokých švédských lesích.

Rozvrzaný podvozek Fordu vydává na hrbolaté cestě všelijaké nepatřičně kovové zvuky, které se marně snažím přehlušit zdejší rádiovou stanicí Vinyl. Právě v okamžiku, kdy to vzdávám kvůli špatnému příjmu a rádio vypnu, mi znenadání přeběhne přes cestu malé medvídě. Asi rok a půl staré.
Malý huňáč si to spokojeně peláší a kdybych na něj nezatroubil, snad by si mě ani nevšiml. Takhle se však překvapeně otočil, sedl si a pokukuje po té divné hromadě pojízdného plechu. Celkem roztomile při tom zvedá tlapu a vůbec se u toho všelijak naklání a pohupuje.
Všechny ty proporce, huňatá hlava a legrační pohyby, člověk najednou chápe, proč mají malé děti plyšové medvídky ntolik oblíbené. Hned bych si ho pohladil!
Kdo ví, co ho vyplašilo, že tu takhle běžel. Inu mládě, ještě se vše učí…
Dívám se skrz stažené okénko dveří a po nějaké chvíli promluvím, něco mu zkrátka řeknu. Dělám to i tehdy, když u cesty stojí los. Ten se většinou chová jako ochočený kůň, zvědavě si mě prohlíží a když ho to přestane bavit, odběhne zvolna do lesa.
Na medvídě to však mělo daleko razantnější účinek. Jakmile se ukázalo, že ta plechová příšera mluví, okamžitě se otočilo a jeho huňatý zadek zmizel za nejbližším kopečkem…

Můj Ford si to pravděpodobně vzal osobně, protože se urazil a odmítal nastartovat. Nakonec jsem ho přece jen přemluvil a vyrazili jsme společně domů.
Je právě poledne. Byl to krásný a hlavně krátký pracovní den. Takové mám rád. To jediné, co bych na nich prodloužil, jsou peníze. Krátká pracovní doba za dlouhé peníze vyhovuje lidem nejvíce!

Víkend

Je sobota ráno a éterem se nese víkendová nálada i nadšené výkřiky dvou copatých holek od naproti. Dovádějí na obří zahradní trampolíně. Otevřu okno svého bytu, abych do něj vpustil trochu pozdně jarního vzduchu a jdu se projít. Nejdříve na zahradu a nakonec zamířím k nedaleké řece. Po cestě pohladím koně paní domácí a nasávám vůni dřevěného uhlí. Někdo se rozhodl grilovat už takhle brzy dopoledne.
Mám tyhle vůně dřeva rád, vybaví se mi při tom místo, kde jsem před mnoha lety sázel stromy. Tam to také takhle vonělo a mám to od té doby s tím místem spojené. Byla to malá vesnice nedaleko Adršpašských skal.
Jdu podél řeky až k mostu a po něm pak na druhou stranu, kde zahnu na zdejší lesní cestu.
Znám ji dobře, předminulou zimu jsem tu kácel břízy. Tenkrát napadlo tolik sněhu, že se pod jeho vahou břízy ohnuly a z obou okrajů lesa visely v obloucích nad cestou, až to vytvářelo jakousi bílou zimní slavobránu.
Vypadalo to celkem hezky, mohla by se tam klidně konat zimní svatba. Jenže řidiči nákladních aut si to nemysleli, zřejmě už byli všichni ženatí a slavobránu nepotřebovali. Spíše jim vadilo, že se kvůli tomu nedá odvážet z lesa dřevo.
Vzpomínám si, jak jsem tehdy zvedl motorovou pilu nad hlavu jako věci, které si nechcete namočit v řece a skočil jsem do sněhem zavátého příkopu. Zapadl jsem až po bradu a ze sněhu trčela jen přilba a ruce s motorovou pilou. Naštěstí se mi podařilo přebrodit k okraji lesa, jinak bych tam musel doufat v náhodného kolemjdoucího, který by mě vyprostil. V horším případě v brzkou oblevu.
Když byly všechny sněhem zmožené břízy odříznuté, vydal jsem se stejným způsobem zpět, abych je odklidil z cesty. Z hlubokého příkopu jsem pak na cestu vylezl po břiše jako lachtan, který se pracně dostává z bazénu na jeho betonový okraj.
Štěstí, že tam nejezdila auta. Lachtan na lesní cestě totiž zaskočí i zkušeného severského řidiče.

To jsou však staré zimní vzpomínky, teď je červen a ze stromů nepadá sníh, ale pyl. Pokud je sucho a zafouká vítr, nese se ho nad lesem celý mrak. Vypadá to jako nějaký dým nebo kouř, který je vidět na několik kilometrů. Toho jsem si nikde jinde nevšiml, jen tady ve Švédsku.
Inu jaro, povzdechnou si alergici…

I když v lese pracuji každý den, nikdy se mi kvůli tomu neomrzel. Nejraději mám borovice. Suchý, prosluněný borovicový les.
Právě ve chvíli, kdy můj nos zavětří příjemnou vůni pryskyřice, mi zabzučí v kapse mobil. Okamžitě lituji, že jsem ho nenechal doma. Jako obvykle když se jdu projít.
Esemeska… Vyndavám telefon a čtu. Píše mi majitel lesa, kterému jsem včera pokácel onen smrk převlečený za túji. Zastavil se tam po cestě na chatu a vidí, že jsem se do toho ještě nepustil. Je to prý urgentní a tak se mě ptá, kdy na to půjdu a přidává nic netušícího smajlíka.

„No tohle… Jak je to možné? Vždyť jsem tam… Že bych si spletl…“ A je po procházce, jdu domů.

Akce číslo dvě

Nasednu do Forda a jedu tam. U odbočky na lesní cestu zastavuji, vyndavám z přihrádky dveří pracovní mapu s polohou práce a dalšími pokyny a znovu si to kontroluji. To první, co mě napadá, je, že jsem si asi spletl místo.
Prozatím však vše souhlasí a tak jedu dál, trochu chvatně a nervózně, až konečně dorazím na místo, tak, jak to ukazuje mapa. Jenže jsem na tom samém místě co včera. Vše přesně odpovídá, pracovnímu zadání. Potok, cesta, elektrické vedení, ostrá zatáčka a za ní po tři sta metrech otočka pro nákladní auta. Tomu tedy nerozumím… Navíc je tu i ta žlutá značící páska a souhlasí i poloha smrku, který stojí u kraje lesa. Prostě všechno.
A najednou mi to dojde, tújovitý smrk u lesa stojí, místo aby ležel. „No toto!?“ Zírám na něj i okolo sebe, není li to snad nějaký vtip. Pak znovu do mapy, jako bych tam ještě mohl najít nějakou odpověď. Nakonec ji nechám položenou na kapotě auta a jdu váhavě ke stromu.
Po cestě si kladu složitou metafyzickou otázku: „Jak je tohle vůbec možný!?“ Odpověď mě samozřejmě nenapadá a tak si pro sebe otázku mumlám neustále dokola jako nějakou mantru. Stokrát vyslovená otázka, rovná se poloviční odpověď!
Jsem na místě. Po pilinách nikde ani stopa, kmen naprosto v pořádku, mravenci dál pilně kutí něco ve svém mraveništi.
Sednu si tedy opodál na starý pařez a přemýšlím… Po nějaké době se raději zvednu, abych se tu časem neproměnil v mechem obrostlou součást pařezu. Byl bych něco jako lesní verze Rodinova Myslitele.
Loudavě jdu k autu. Štěstí, že sebou vozím své pracovní věci i oblečení. S rozporuplnými pocity se obléknu, znovu vyndám nářadí i pilu, zaženu silný pocit déjà vu a jdu na to. Vím jak, nedělám to přece poprvé. Pokácím strom stejným způsobem, vyfotím si ho a jedu domů.
Doma pak pošlu majiteli lesa zprávu, že jsem smrk právě porazil a popřeji mu hezký zbytek víkendu. O tom, že jsem tam byl už podruhé, se raději nezmiňuji.

Pokračuji v prapodivné sobotě

Trochu si odpočinu, uvařím zeleninovou polévku a najím se. Nějak si nemohu celou dobu srovnat myšlenky. Pořád musím myslet na ten smrk. K večeru se rozhodnu jít ven a zastřílet si z luku. Mám lukostřelbu rád, nejspíš proto, že jsem v životě už tolikrát minul.
Dnes však střílím pouze kvůli tomu, abych si vyčistil hlavu. Za každou otravnou myšlenku vyšlu do vzduchu jeden šíp a doufám, že stejně jako on se už nevrátí. Záhy zjistím, že nemám dostatek šípů a tak se raději vydám k nedaleké řece. Plavání snad bude lepší terapie. Cestou se nemohu zbavit jakési stupidní dětské říkačky, která zmizí až ve chvíli, kdy se vnořím do chladivé náruče tekoucí vody…

Nedělní ráno

Probudím se unavený a naprosto dezorientovaný. Celou noc jsem ve snách hledal nějaké zaříkávadlo proti zlým čárům a temné magii. Když už to vypadalo, že jsem ho konečně našel v staré plechovce od fazolí, ukázalo se, že si po jeho vyslovení pouze nepamatuji své vlastní jméno. Nakonec mě někdo posadil do šlapacího autíčka a já odjel neznámo kam…

Nedělní odpoledne

Je úplný klid. Sousedova trampolína mlčí, auta nejezdí a vítr neduje. Sedím v obýváku a čtu si. Na stole v kuchyni mi zazvoní esemeska, až to ve mně hrkne. To mi znovu píše majitel lesa. Děkuje mi za včerejší zprávu, zřejmě jsme si nerozuměli, protože strom stále stojí na svém místě. Právě tam je a vidí to na vlastní oči.
Okamžitě nasedám do Forda a vyrazím rychlostí blesku. To je samozřejmě pouze příměr, protože můj Ford sotva kdy překročí rychlost běžného mopedu. Tedy aniž by se z toho rozklepal jako stará ždímačka na prádlo.
Tentokrát si už žádnou složitou otázku nekladu, mám v hlavě úplně prázdno. Veškeré své myšlenky jsem včera vystřílel do vzduchu a zbytek mi odnesla voda. Zbylo mi pouze jedno jediné přání, aby to pokud možno byl jen sen, ze kterého se co nejdříve probudím.

Probudil jsem se v lese, kam jsem napůl duchem nepřítomný dorazil a zaparkoval za nejnovější SUV pana majitele. Opravdu krásný Range Rover!
Motor v mém Fordu chtěl dokázat zdatnějšímu Roveru, že zdaleka ještě nekončí a tak běžel několik dlouhých vteřin i přesto, že už jsem dávno vypnul klíčky. Vyvolalo to dojem skomírajícího orchestrionu, kterému dochází dech či natažená pružina.

Jsem tedy na místě… Snažím se zbavit bezpečnostního pásu a vystoupit zároveň. Moc mi to však nejde. Když se mi konečně podaří dostat se ven, roztržitě zabouchnu dveře a ztuhnu, protože jsem nechal v zapalování klíčky. Zkrat okamžitě uzamkne auto, k mému štěstí však zároveň stáhne i elektrická okénka. Na nic nečekám a hbitým pohybem zabavím Fordu klíčky. Pak se jakoby nic vydávám za majitelem, který stojí opodál s rukama v kapsách a hledí na nejzáhadnější smrk, jaký jsem kdy poznal. Znovu se tu neochvějně tyčí do výše a zelená se od hlavy až k patě.
Snažím se nenuceně pozdravit, zní to však spíše nervózně. Asi padesátiletý muž mi s klidem podává ruku. Na to, že je to takový lesní velkopán, vypadá celkem obyčejně.

„Vůbec to nechápu…,“ začnu nesměle a trochu mi z té nervozity cuká oko. „Vždyť jsem ho přece včera kácel! Dokonce už podruhé…, přece nejsem blázen!“ Ale z jeho očí čtu, že jisté to tedy moc není…
Pak si na něco vzpomenu, vytáhnu telefon z kapsy a zbrklými pohyby v něm hledám fotku jako důkaz. „Mám ji!“ triumfálně vykřiknu a vrážím mu mobil pod nos. Pak ovšem rezignovaně pohlédnu na smrk, který je zdaleka přesvědčivější důkaz nežli nějaká pofidérní fotka z mobilu. Na ní vypadá pokácený strom jako jakýkoliv jiný kdekoliv ve Švédsku. Mám pocit, že se mi ten frňákovník směje a dělá na mě dlouhý nos!
S pocity člověka, který se právě vzdal veškerých nadějí, majiteli navrhnu, že smrk znovu pokácím. Mám tu přece všechno, co je třeba. Chlapík přikývne, evidentně ho to potěšilo a prý mi s tím pomůže. Asi je rád, že to, co teď říkám, dává konečně smysl.
A zatímco se oblékám do pracovního, on nosí veškeré nářadí k neporazitelnému smrku. To je taková obdoba nepotopitelného potápěče.

Jdu na to, mám v tom už několikanásobnou praxi. S přesností profíka skládám frňákovník na zem. Překvapivě z toho mám radost a nejraději bych si udělal selfíčko i s majitelem, abych měl další důkaz.
Nakonec jen nanosíme věci do auta, podáme si ruce a s úsměvem se rozloučíme. Celá ta lapálie před tím, než jsme smrk zdolali společně, vypadá náhle jako nějaký nepovedený vtip.

V novém Range Roveru zaševelí motor poslední generace a auto zmizí za zatáčkou. Můj Ford se probudí z odpoledního spánku tak neochotně, až to ve mně vzbudí podezření, že už netouží být v mých službách. Nakonec se přece jen dovleče až k místu, kterému se švédsky říká vändplan. Tedy k onomu místu pro otáčení vozidel. Tam se mi auto lesního pána nadobro ztratí v oblaku prachu, který po něm zůstal na zpáteční cestě.
Chvíli počkám, až prach trochu ustoupí a vydám se za ním. Ještě jednou se podívám tam, kde jsem před pár dny spatřil malého huňáče a s hezkou vzpomínkou najíždím na hlavní silnici a už se o nic nestarám…

Večerní idyla

Doma si k večeři udělám lososa s bramborovou kaší a slavnostně prostřu na stůl. Konečně to mám za sebou! Skoro se až kochám tou úlevou. Spokojeně se rozvalím na kanapi, příjemně naladěn i najeden.
Najednou mě nečekaně polije horko a přepadne pochybnost… „Co se to vlastně se mnou dělo, vždyť to není normální!?“
Jestli něco nesnáším, tak je to právě pochybnost. Vždycky mi všechno zkazí! Rád bych ji zahnal nějakým pádným argumentem, jen kdybych nějaký měl…
Chodím po bytě sem a tam a snažím se na to přijít. Špatné místo? Třeba jsem opravdu pokaždé jel někam jinam. Ne, to bych musel být úplně mimo a navíc jsem tam dnes byl s majitelem. Nebo jsem blázen? Zdálo se mi to? Halucinace? Švédské kapky? Třeba nějaká záhadná kombinace s brusinkovou marmeládou? To asi těžko… Kouzlo? Čáry máry fuk? To by možná šlo, to by mohlo být vysvětlení. Jenže když se člověk vytasí s kouzelným přírodním fenoménem, jako na potvoru se se stromem nic zvláštního nestane a člověk je před vědátory zase za pitomce. Nebo i hůř…

Život prý vždy nabízí nějaké schůdné řešení, v mém případě to asi vypadá na palírnu v Tevsjö. Na nic lepšího se zřejmě nezmůžu. Prostě to vytěsním, dostanu to z hlavy alkoholem!
Vyndavám ze skříně smrkovou pálenku (Gran sprit) , jejich specialitu. Měl jsem ji tam schovanou jako originální dárek, tak si ji teď můžu věnovat a bude pokoj. Vytluču smrk smrkem!

Léto

Je období midsommaru (oslava slunovratu) a dovolených. Snad nejhezčí část roku. Všechno se nese v poklidně severském duchu. Výletníci jsou na cestách, děti na zahradách, cyklisti na kolech a ptáci na stromech.
Je trochu dusno a předpověď na zítřejší den hlásí další letní bouřku. Mám ji celkem rád, tedy pokud jsem doma a ne v lese.

Letní bouřka

Dívám se z okna na potemnělé nebe, které co chvíli protne blesk. Zvedá se vítr a ve vzduchu je cítit statická elektřina a blížící se déšť. Jak se bouře blíží, ptáci zmateně poletují a snaží se někde ukrýt. Občas to v dřevěném domě zapraská, když se do něj opře silný poryv větru. Vítr češe stromy i domy a vše, co na nich nedrží, spadne na zem. Příroda se činí!
Poklidný déšť pak smyje všechen prach…

Druhý den

Ráno druhého dne vonělo deštěm. Právě myji nádobí po snídani, když mi zavolá starý známý lesní pán a ptá se, jestli bych dnes mohl přijet na místo, kde jsme spolu káceli ten prapodivný smrk.
Samozřejmě jedu, co horšího se mi může ještě stát?

Dorazím na místo a nestačím se divit. Neporazitelný smrk tu teď leží definitivně vyvrácený z kořenů přes celou cestu a zpracovávají ho dva chlapíci s motorovými pilami. Další tři pánové od známé firmy Elektra (oprava a údržba elektrického vedení) se snaží dát dohromady zpřetrhané dráty a dva vyvrácené sloupy.
Mezi servisními auty zahlédnu Range Rover a zaparkuji hned vedle něj. Pan majitel tu stojí jako onehdy, kdy jsme se viděli poprvé a sleduje to pracovní hemžení. Stoupnu si tedy k němu a dívám se s ním.
Prý se tu z nějakého tušení zastavil a uviděl tu spoušť, o kterou se smrk dokonale postaral. Zachoval klid, když tam tak stál a pozoroval dělníky, ale já jsem na něm poznal, že se s tím vším neví rady. Tak tohle už mám za sebou.
On má alespoň tu výhodu, že ví, že v tom není sám…

Po chvíli se k nám připojil další chlapík, nějaký vedoucí od Elektry, který právě přijel. Bez jakéhokoliv úvodu nevrle zabrblal, že ten smrk mohl být už dávno dole.
Prý tudy nedávno projížděl k porouchanému transformátoru a všiml si ho. Ten strom někdo přehlédl, když se tu dělala pravidelná kontrola, při které se kácí všechny nebezpečné stromy podél vedení. Proto ho označil a zadal urgentní příkaz k pokácení. Už to mohlo být!
Pak se k nám otočil, abychom mu to potvrdili, protože by nás to jistě naštvalo také.
S majitelem jsme na sebe jen pohlédli, ale neřekli jsme nic…

Závěrem

Les je plný záhad a pokud má s něčím své vlastní plány, nikdo mu v tom nezabrání. Je to rafinovaný protivník! Možná se vám to nezdá, ale je to tak.
Mohu vám ukázat ono místo na mapě a můžete se tam jet přesvědčit sami. Ovšem beze mě. Mě už to nezajímá. Jsem v pohodě.
Je to sice nepravděpodobné, ale v případě, že by tam ten smrk znovu stál, mi hlavně nevolejte.

Přece nemůžu celý život kácet jen jeden strom!

Pár fotek z cest po Švédsku:

Na tohohle losa jsem mluvil ze všech losů nejdéle. Jelikož se za celou dobu ani nepohnul, přestalo mě to bavit a jel jsem zase domů…

Koloušek na mýtině

Lesní pec z kamenů. Kdysi byla uvnitř domku milířníků, kteří tu pálili dřevěné uhlí.

Kdo by si myslel, že STB už není aktivní, ten by byl na omylu!

Jak jsem říkal, lesní cesty jsou svět sám pro sebe…

Tohle bude asi nějaký milovník zahradních sošek…

Pár líbivých fotek na závěr. Letošní zima v Ovanåker

Autor článku a fotografií Jakub Erben

Related Post

 
Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *