Z Dovrefjellu do Ronade. Na lyžích. Bez sněhu.

Rondane je nejstarší norský národní park, založený v roce 1962. Najdete zde deset vrcholků s výškou přesahující 2000 m, hluboké horské kotle, ledovcová jezera i morény. Krajina je svým způsobem zvláštní a nehostinná – klima je suché a kopce pohoří Rondane ve svých vrcholových partiích připomínají velkou hromadu větších či menších kamenných bloků, občas porostlých lišejníkem. I přesto, nebo právě proto, se stala horská krajina Rondane inspirací pro mnoho norských spisovatelů a dramatiků. Nejznámějším dílem je hra Peer Gynt z roku 1867 od Henrika Ibsena, jejíž část se odehrává právě na území dnešního národního parku.

V Rondane už jsem párkárt byla, ale nikdy ne v jeho severní části, takže jsme s přítelem naplánovali přechod z národního parku Dovre do Rondane.

Přiznám se bez mučení, že nejsem ani velký lyžař, ani běžkař. Ano, bydlím v Norsku, ale zimní sporty nikdy nebyly mojí doménou. Na sjezdovkách jsem si v Itálii zlomila nohu a od té doby se snažím sama sebe přemluvit, že bych tomu měla dát znova šanci a s běžkama mám velmi komplikovaný love – hate relationship. Nejvíc je miluju, když je konečně odepnu a zalezu do teplé chaty na polévku a grog. Nicméně miluju hory a Ivar mě nalákal, že to je vlastně taková procházka po horách.

Zabalili jsme tedy pulky (expediční sáňky), kempovací výbavu, tři spacáky a to nejteplejší oblečení a vyrazili jsme vlakem do Hjerkinnu. Paradoxní je, že nás napadlo zkontrolovat možnost lavin v Bergedalen, ale už nás nenapadlo, že NEEXISTUJÍCÍ lavinové nebezpečí může znamenat, že tam prostě není žádný sníh. Upřímně jsem nepředpokládala, že se může stát, že v půlce února nebude v jednom z nejvyšších norských pohoří žádný sníh.

Zarazilo nás to už při vystoupení z vlaku v nadmořské výšce 1000 metrů. Na nástupišti byl jen štěrk a led. Když jsem byla v Hjerkinnu naposledy v srpnu, tak tam bylo víc sněhu než teď!!!! Nahodili jsme tedy lyže přes rameno a pulky jsme notnou část cesty nesli. Dalších pár kilometrů jsme se pak plahočili po trávě či zbytcích zmrzlého sněhu kolem trati. Cesta vedla lesíkem, kde to byla jedna radost se promotávat s lyžemi a saněmi. Kousek za osadou Hageseter jsme postavili stan a uvařili si večeři. To bylo naposledy co nám fungoval vařič. Pak to zřejmě kvůli zimě vzdal a zdechnul.

Normálně všude jezdím se spacákem Erratic 1000 od Sira Josepha. Nemůžu si ho vynachválit a vždycky se škodolibě směju kamarádům, kteří v noci klepou kosu. Tuhle noc bych zaplakala já, kdyby mi Ivar nepůjčil svůj spacák od Isbjorn do minus třiceti. Sira Josepha jsem nacpala pod sebe, abych se trochu víc odizolovala od země a i tak mi v noci nebylo nejtepleji. Podle yr.no byla noční teplota minus 26. Ráno mi trvalo pěkně dlouho se odhodlat vylézt ze spacáku a přála jsem si mít katetr a bažanta. K snídani jsme si tedy dali zmrzlý chleba a vyrazili na cestu. Čekal nás cca šestihodinový úsek k DNT chatě Grimsdalshytta.

Cesta z Hageseteru začíná stoupáním a naštěstí tedy s vyšší nadmořskou výškou začal i nějaký ten sníh. Nebo spíš led. Za námi se ale objevil výhled na skalní masiv Snohetty a před námi panoramatické výhledy na dvoutisícovky v Rondane. A s takovým výhledem, při nízkém Slunci, se to šlape jedna radost i po ledu. Chůze s pulkami je taky zábava. Jsou uchyceny skrze kovový rám k bedernímu pásu. S každým krokem vám tedy pěkně stlačí břicho, pak se na vteřinu odlehčí a pak vám opět stlačí břicho. Rozhýbání střev je naprosto garantované. Moje saně pak měly ještě tu nevýhodu, že při chůzi ve svahu nedržely za mnou, ale sjely dolů a mě stahovaly s nimi.

V klidu a pohodě jsme došli k místu, zhruba dva kilometry od chaty, kde nás čekal sestup do údolí Tverrae. Když jsem viděla ten sešup dolů, tak se mi protočily panenky. Jet to na lyžích nepřipadalo v úvahu. Pulky jsme připli na lano a já jsem si vždycky našla menší stromek o který jsem se zapřela, omotala kolem něj lano a slanila sáňky o kus níž k Ivarovi. Ten je dostal k dalšímu stromku a takhle jsme celý proces několikrát opakovali. Když tam nebyly žádné stromky, šel Ivar vzadu a spouštěl sáně a já se je vpředu snažila trochu zkorigovat. Jako na podporu zrovna v tomhle místě byl hluboký sníh s ledovou krustou navrchu, kam se mi podařilo parkrát se probořit. Mám tak pěkných pár modřin na holeních – to když jsem se zrovna propadla a zezadu do mě narazily těžké pulky. Pěkně jsem si oddychla, když jsme oboje pulky dostali z kopce dolů. Však teď už nám zbýval jen kousek k chatě. Po rovině, údolím podel potoka.

Jenže neříkejte hop, dokud nepřeskočíte, že? Potok rozmrzlý a na winter tracks nebyl žádný sníh. Rozhodli jsme se tedy, že to vezmeme po summer tracks – a začali se doslova po čtyřech plazit nahoru do kopce. Padla tma. Začala být mega kosa. Střídaly se úseky se souvislou vrstvou ledu s úseky s hlubokým sněhem… Jen co člověk vystoupal na kopec, tak měl před sebou údolí. Výstup nahoru, kdy vás saně táhnout zpět a opatrný sestup dolů, kdy vás buď tlačí z kopce nebo stahují do strany. Vrcholem pak bylo, když se nám začaly odlepovat tulenní pásy a lyže i pásy namrzly, takže nebyla šance je nalepit znova. Nakonec došlo i na slzičky. Stáli jsme na okraji menšího kuloáru a pod námi byla tak metr a půl vysoká návěj sněhu. Ivar to nějak skočil a sjel i s běžkami a saněmi, ale já jsem se šprajcla, že se tam zabiju, že tohle nepůjde. Ivar se tedy vrátil zpátky nahoru ke mně, že mi vezme pulky. Já jsem odepla běžky a zkusila slézt dolů, ale podjely mi nohy. Další věc, kterou si pamatuju je, jak kloužu po břiše dolů kuloárem. Pode mnou je tma, takže nevím, jestli se narovná nebo jestli kopec pokračuje až na dno údolí. Snažím se zapíchnout lyže nebo tyčky do sněhu, ale nedaří se mi to. Zastavit se mi podařilo až po nějakých padesáti metrech, pořádně potlučená. Ivar nakonec musel vzít dolu oboje pulky. Já jsem se odmítla hnout z místa. A jesli mě na takovýhle trip naláká příště, tak si s sebou beru rezervní cepín!!!

Podařilo se nám nícméně sestoupit dolů do údolí a pomalu se probojovávat po břehu potoka směrem k chatě. Říkala jsem si, že to poslední, co nám dneska chybí, je utopit sáňky v potoku, ale to se nám naštěstí vyhnulo. Ten poslední dvoukilometrový úsek nám trval více než čtyři hodiny!!!

Další den jsme měli naplánováno dojít na Nedre Doralseter chatu a odtamtud pak k Rondvassbu (to je ta část Rondane, kam jezdí všechny zájezdy). Ušli jsme ale sotva 5 kilometrů do kopce, většinou po trávě a už jsme toho měli plné zuby. Já jsem při přenášení sání přes řeku uklouzla a bolestivě si narazila kostrč a levé zápěstí, tak jsme se rozhodli to otočit, vrátit se zpátky k Grimsdalshyttě a uniknout jednodušší trasou skrze údolí Grimsdalen k silnici a odtamtud pak zpět do Trondheimu. Cesta to ale nebyl o moc jednodušší. Pořád nás čekalo více než 25 kilometrů. Z toho první polovina víceméně výhradně po ledu. Grimsdalen je ale po právu označováno za jedno z nejhezčích norských údolí, takže jsme si cestu celkem užívali. Tedy než padla tma 🙂 Pak to také začalo být zábavné, protože jsem ztratila jeden tulenní pás, který jsem si strčila pod bundu, aby nezmrzl. Naštěstí měl Ivar náhradní, jinak bychom se tam snad plácali až do teď.

Kolem a kolem, toto byl jeden z nejnáročnějších tripů, co jsem kdy šla (zařazuje se za islandské Západní fjordy a bláznivý trek po Svalbardu). I tak ale stál za to. Jen musím počkat, až nastartuje vzpomínkový optimismus, než si něco takového budu chtít zopakovat 🙂

Radka sice vyrostla v Českém ráji, ale už více než pět let žije v Norsku. Původní plán byl jen půlroční pobyt v rámci studijního programu na univerzitě v Trondheimu, který se nakonec ale pěkně protáhl. Ráda chodí po horách, pádluje a stopuje a Norsko už zná skoro jako svoje boty. Její srdeční záležitostí je Svalbard, kde čtyři měsíce žila a studovala. Je tak trochu závislá na cestování a moc neposedí – prostopovala Asii, Afriku, Patagonii a rodičům a známým vyrazila dech výletem do Iráku. V hlavě má neustále tunu nápadů a plánů, kam jet a co dělat. Aktuálními největšími sny jsou napsat turistické průvodce po Svalbardu a Norsku, přest avět si dodávku na obytný domek a vyrazit s nim na cesty po Americe.

Radka sice žije v Norsku, ale cestuje s chutí po celém Světě. Pokud vás zajímá, kde všude a jaké zážitky tam na ní čekaly, tak můžete navštívit její FB stránku @nestujapojd.

Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *