Blacksås

Člověk by to slovo čekal spíše na jídelním lístku nežli na mapě. Jenže je to žulová hora a ne omáčka. A právě na ni, jsme se rozhodli vyrazit, já a můj kamarád.

Měli jsme už nějakou dobu vytipováno pár míst, kam by se dalo jít, tady u mě v okolí. Když máme zrovna trochu volna. Počasí bylo právě vhodné, na spoustu různých věcí, jen ne na výlety. Nejlépe na tom byl Blacksås a tak to i vyhrál. I když nevím, jestli to z jeho strany byla opravdu výhra…

Hora se nachází mezi městy HudiksvallSöderhamn, mírně na západ, asi 15 km od východního pobřeží. Vysoká je 457 metrů nad mořem ( na Švédsko to není úplně málo ) a okolní krajinu převyšuje o 270 metrů. Na východní straně je strmý, skalnatý sráz. Je sto padesát metrů hluboký a je největší v kraji. Na jeho dně jsou pak balvany velikosti domů.

To je vůbec takové zvláštní, tyhle balvany velikosti domů, často jsem je v lese vídal během práce. Leží na normální měkké rovné půdě, porostlé borůvkami a brusinkami a okolo nich ční vysoké borovice. Dělá to dojem, jako by je tam někdo dopravil, nebo postavil, stejně jako dům. Protože často okolo nejsou žádné skály, z kterých by se odlomily, jen mech a stromy. Dětem se prý říkalo, že je tam naházeli rozlobení obři.

No a pak výhled, překrásný výhled na okolní krajinu, až k vzdálenému moři. To vše mělo být na téhle zvláštní hoře…

Doma jsme do batohů naházeli vše, o čem jsme si mysleli, že by se mohlo hodit. Jen těžko se pak odlepovaly od země, ale takové jsou někdy začátky. V našem případě – táboření na neznámé hoře. Jinak ale žádné obavy. To, co člověk určitě potřebovat bude, ale v batohu to nemá, to nakonec přece jen spolehlivě zjistí, jakmile nastane ta pravá chvíle. Pravda, nejčastěji až když s tím už nic nenadělá a nezbude mu, než to nějak překlepat. Zato si to pak dobře pamatuje pro příště. A to je přece skvělé, ne?

Chtěli jsme se nejdříve trochu projet po okolí, zajít si na jídlo a teprve až k večeru se vydat přenocovat na tuhle horu, s divným jménem. Ačkoliv se to zdá nepravděpodobné, nechtěli jsme riskovat, že bychom dostali na vrcholku hory ponorkovou nemoc. Protože vynořit bychom se tam už neměli kam, jedině snad skočit do propasti, kdyby to třeba byla nesnesitelná nuda.

Tohohle opatření jsme se drželi celé dopoledne, až to občas vypadalo, jako snaha najít Blacksås, přece jen na jídelním lístku nějaké restaurace. Jako pátrání po tajemné „žulové omáčce…“

Po cestě jsem se musel trochu dovybavit, jako naprostý amatér a koupit si karimatku. První zastávku jsme udělali v Jörvsö. V malém městečku nedaleko Ljusdal.

Pokaždé, když tudy projíždím, vyhlížím tu zdejší obdobu českého Řípu – Jörvsö Klack. Na které ale kdysi nestál praotec Švéd, byla by to totiž děsná náhoda.

V Jörvsö mají, mimo jiné, zvířecí park – Järvzoo (na sverige.cz je článek). Jenže tam už jsem jednou byl. Byli jsme tam společně s mou dcerou, a to právě v zimě. Což se sice dá, ale nevyplácí. Protože, jak jsme záhy zjistili, většina zvířat je v té době buď v teplých krajích nebo hluboko pod zemí. Mohlo nás to ale trknout, když paní na recepci deset minut probouzela pokladnu ze zimního spánku.

Další zajímavostí, nedaleko Jörvsö, je i Tevsjö destilleri. Dá se tam ochutnat třeba smrkový šňaps, jejich vlastní výroby. Nebo i nějaký jiný, záleží na tom, do jakého lesa máte právě namířeno. My měli namířeno do lesa smíšeného, byl to dokonce prales, což mi umožnilo ochutnat v malých dávkách skoro celý jejich sortiment. Kamarád, který řídil, se spokojil s brožurkou, která alespoň obsahovala spoustu barevných obrázků.

Závěrem mohu říci, že to na mě udělalo dojem. Originalitou vlastních receptur a kvalitou, která mi u některých produktů připomínala spíš bylinkový lék, nežli jen dobré pití.

Útroby palírny…

Celé tohle povodí řeky Ljusnan, mezi BollnäsLjusdal, rozlévající se občas do malých jezer, má pro mě svou zvláštní, přívětivou atmosféru. Když jsem tudy jel poprvé, okamžitě se mi to zalíbilo.

I proto jsme se podél ní vydali o trochu dál, z Jörvsö do Ljusdal. I když je pravda, že jsme tam chtěli hlavně sehnat něco k jídlu a koupit baterky do foťáku.

Tak tady jsme se královsky najedli. Možná to tak z venku nevypadá, ale je to tak. Hembygsgården Ljusdal a klasická švédská jídla, ve starých roubenkách. Navíc, jak je z fotky na pravé straně znát, pokud vás během oběda chytne třeba žlučníkový záchvat, nepřetržitá zdravotní hlídka vás okamžitě odváží na patřičný zákrok. Bez sebemenší prodlevy. Nějaké to zaskočené sousto hravě zvládají přímo na místě. A tím se jistě každá restaurace chlubit nemůže.

My jsme ovšem žádný záchvat nedostali, proto jsme normálně nasedli do auta a vyrazili dál. Vlastně trochu nazpátek, tentokrát už přímo směr Blacksås.

Těsně před cílem jsme udělali kolečko a přijeli po pár kilometrech zase k té samé odbočce, jenže z druhé strany.
Déjà vu to nebylo, jak jsem si v jednu chvíli myslel, to se pouze moje navigace rozhodla, že si udělá okružní jízdu. Elektronika má asi své vlastní plány, není se co divit, zlobit se na ni nebudu. Příště si prostě koupím jinou.

Nakonec jsme přece jen dorazili na místo, když jsme předtím horu jednou objeli, abychom si ji více prohlédli. Působila docela majestátně.

Takže jsme tedy tu, sláva a nazdar…

Přes celou horu vede modrá turistická stezka. I když si myslím, že na barvě nezáleží. Já mám třeba daleko raději oranžovou. Ale to je teď jedno.

Byl to prostě náš plán, vyrazit si po nějaké stezce (jedno jakou má barvu), hlavně někam do přírody. Ačkoliv kamarád neustále zdůrazňoval, že by si nerad připadal jako v práci. Chodí totiž po turistických stezkách (všelijakých různých barev), kontrolovat jejich značení, přístřešky na spaní a průchodnost. Případně doplní dřevo na oheň. Nějak jsem nenašel vhodný argument, kterým bych jeho obavu vyvrátil. Nic podobnějšího, nežli ta jeho práce, už asi neexistuje.
Taková návštěva galerie by byla asi jistější volba, aby se necítil jako v práci, jenže tam se zase nedá tábořit. A to jsme rozhodně chtěli.

No schválně, zkuste v nějaké galerii začít shánět dřevo na podpal a připravovat věci na opékání špekáčku a uvidíte, co vám na to řeknou. I když kus dobrodružství by tom jistě bylo.

Vyhrál zkrátka Blacksås, jak už jsem psal. Výlet do přírody. A to i proto, že tam není žádné poplašné zařízení, jako v galeriích. Na té hoře můžete normálně na všechno sahat, všude chodit a nic nezačne zvonit nebo protivně houkat a blikat.

Ne jako tenkrát, když jsme pečlivě zkoumali obraz Salvadora Dalího, než se ozval příšerný kravál. Protože jsme na něj asi funěli moc z blízka. Připadali jsme si, jako bychom někomu strkali frňák do osobních věcí.

Stoupali jsme tedy z jiho východní strany. Stezka je opravdu strmá, vede pralesem, kde se stromy netěží. Je na ní spousta překážek, kamenů a kluzkých kořenů. Šplhali jsme jako Šerpové, za což jsem dával část viny našim nacpaným batohům.

Bylo už pozdní odpoledne a tuším, že jsme oba vypotili pár litrů, což z výstupu na Blacksås, dělá vynikající odtučňovací kůru.

Dole v údolí byla zrovna hustá mlha a to vytvářelo dojem, jako by horu někdo oddělil od zbytku světa. Na druhou stranu jsem nevěděl, jestli má cenu, těšit se na výhled.

Nedaleko vrcholu jsme našli jakousi mokřinu. Takové zvláštně poklidné místo, jak už mokřiny někdy bývají. Na první pohled se to zdá divné, tak vysoko nahoře, ale je to tím, že skalní masiv zde vytvořil mělkou vanu, v které se neustále drží voda.

No a pak… Konečně cíl!! Nazval bych ho: Skorovrchol. Není to totiž úplně vrchol, jen skoro. Ale je tam lavička, a to zase potěší. Trochu níže pak bytelný roubený přístřešek a gril.

Přístřešek je od hlavy k patě popsaný jmény, je to pochopitelné, když už sem jednou člověk dorazí, má pocit, že by o tom měl existovat nějaký důkaz. Mého kamaráda ovšem překvapilo, že je tak blízko srázu.

Člověk se ráno probere, vyleze z přístřešku, protáhne si záda a než si pořádně promne oči, už letí do propasti. Má pak ještě zhruba stopadesát metrů k dobru, aby si stačil ujasnit, kde asi udělal chybu…

Druhá verze je, legenda o zdejší lesní divožence – skogsrået. Která prý občas někomu, kdo jí opravdu nepadne do oka, malinko ze srázu vypomůže. Ale také prý naopak, jak už to u vyprávění tohohle druhu bývá.

Jako rodinný výlet to nelze doporučit. Výška je to opravdu fascinující a mrazivá, jen hlídat menší děti by bylo na zešedivění.

Objevili jsme pár polínek březového dřeva z minulého roku a sekeru, jejíž topůrko už dávno nebylo za tolar. Spíš tak za dva krejcary a to ještě sotva. Moc už nedrželo. To dělalo ze sekery celkem obávaný tomahawk, do vzdálenosti několika metrů od toho, kdo právě štípal dříví.

To jsme si museli docela pracně nanosit, protože v nejbližším okolí grilu po něm nebylo pochopitelně ani stopy.
Ale pak, pak už bylo slyšet jen praskání ohně a cítit vůní pečené kukuřice. Vlahý vítr zaháněl mlhu daleko k moři a hlasy ptáků z údolí, zněly občas až nahoru k nám. Daleko na obzoru se chvílemi zaleskla hladina moře a jako tmavé protáhlé fleky, se na ní vyjímaly ostrovy. To byl náš večer na téhle hoře.

Údolí postupně tmavlo a z dálky, z hloubky tam pod námi, se postupně vynořovala noční světla.

Pravá sezóna ještě nenastala, pomyslel jsem si, když jsem rozbalil svou novou karimatku a soukal se do spacáku. Asi to tu ještě nebyl nikdo zkontrolovat.

Místní komáři byli zcela jiného názoru, kontrolovali to tam pořád. Za jedno postříkání repelentem, byl bez váhání dal své náhradní ponožky, svetr a novou buzolu. Nebo raději konzervu rybiček.

Byli opravdu společenští, ti komáři, protože po setmění byli všichni s námi v přístřešku, venku ani jeden. Nejdříve jsem si přes hlavu, která mi koukala ze spacáku, přetáhl ten náhradní svetr. To moc nepomáhalo, komáři v tom asi neviděli nic strašidelného.

Na chvíli jsem vylezl ven, sedl si pod strom a díval se do údolí. Bylo modré noční ticho. Napadlo mě, že bych takhle možná strávil i noc.

Nakonec jsem přece jen zalezl dovnitř. Kamarád už dávno tvrdě spal. Vůbec jsem to nechápal a tak jsem si na něj posvítil. Vedle mě pravidelně oddechovala, neprodyšně uzavřená spacáková kukla.

Blacksås, místo, kde se na své cestě do Laponska zastavil Nils Holgersson (pohádková postava), kde podle legendy žil obr (švédsky jätte) a kde se prý pár dobrodruhů zrujnovalo, když v hoře viděli hälsinglandský Klondyke. Ale nejspíš každá hora má nějaký svůj příběh…

Ráno…

Včerejší výstup…

Gril, plechový přítel člověka…

Milenci na svých cestách rozvěšují své visací zámky, kojenci zase dudlíky…

Stojíte li na zákazu stání, snažte se být neviditelní… Jörvsö…

Apartmán s výhledem na moře…

Autor článku a fotografií Jakub Erben

 
Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *