Do Abiska, přes severní polární kruh… jinak to zatím ani nejde.

Poprvé jsem se o Abisku zmínil v husquarnovém obchodě v Ovanåker, kde občas nakupuju. Mlčky si vyslechli, kam se v létě chystám a pak se mě šibalsky zeptali, jestli tam jedu na návštěvu za komáry. Tenkrát jsem ještě nevěděl, co si pod tím představit…

Později jsem se ze severského Abiska vrátil opálený jako ze Středomoří, čemuž se nejvíc divila jedna mladá prodavačka jižanského původu, která očekávala spíš omrzliny nebo alespoň otravu z jater ledního medvěda. To se hned pozná, kdo není místní…

Plán cesty byl jasný: Dorazit první den do laponského městečka Arvidsjaur, asi 700 kilometrů severně od nás. Druhý den do Kiruny a třetí den do Abiska. Tam trochu pobýt a pak přes Norsko domů.
Jedeme ve dvou, já a kamarád Tomáš.
Riziko, které jsme si museli připustit: Buď to nevydrží auto nebo my. Všechno ostatní už snad vydrží…

Hned na začátku napíšu něco pro ty, kdo nemají rádi zdlouhavé vyprávění. S naprostým pochopením pro vás vše zkrátím do jediné věty, ať to máte za sebou a můžete jít dělat něco lepšího. Tedy:
Všechno proběhlo podle plánu, bylo to hezké a jsem rád, že jsem vám ušetřil spoustu času.

No a pro ty ostatní, kteří by si třeba rádi zpříjemnili už tak dost příjemné cestování z práce i do práce, takhle nějak to bylo:

První, co jsem ten den uviděl, byla stěna. Bílá hrbolatá stěna s dírou po hřebíku. Takže nic moc probuzení, to jistě chápete. Měl jsem se raději probudit na druhou stranu, tam je alespoň okno.
Naštěstí jsme už za pár chvil seděli v autě a trochu rozlámaní a nevyspalí z předcestovní horečky jsme zadávali údaje do navigace. Pak jsme vyrazili na sever, směr Östersund. Ne po dálnici, to abychom viděli Švédsko jaksepatří zevnitř.
Začínal jsem coby spolujezdec, tedy jako někdo, kdo svou přítomností sice zvýší spotřebu benzínu a ruší řidiče, ale občas mu podá něco k jídlu a pití a za to se pak může dívat po krajině, jak chce. A tak jsem se tedy díval… na všelijaká ta zapadlá městečka, zapadlé vísky a různá zákoutí…, na zapadlý traktor u starého mostu… a jednoho člověka, který někam šel. Trochu vrávoral a na rukávu měl švédskou vlaječku. Jasný adept na zapadlého vlastence!
Naštěstí na to všechno svítilo ranní slunce a to pak člověku hned připadá, že je to jedna velká nádhera. Lidé se nechají obalamutit počasím stejně lehce jako předvolebním slibem.
Ale výletní nálada byla výborná!

Když jsme dorazili do Östersundu, udělali jsme si malou zastávku, abychom si ho trochu prohlédli. Takové městečko na kopci, řekl bych. Hned u jezera.
Spoléhám na to, že vše ostatní, co vás zajímá, si vygůglíte sami. Já budu prostě pokračovat ve vyprávění.
Zapadli jsme do jedné podzemní garáže, v níž jediné bylo volno a šli jsme zaplatit. Jenže parkovací automat držel tou dobou jakousi zvláštní dietu a nepozřel nic jiného než mince nedávno vyřazené z oběhu. Vysloužilé mince jsme však neměli, protože jsme je před cestou prozíravě vyměnili za nové. Proto jsme na místo, kam se obvykle dává parkovací lístek, napsali (samozřejmě švédsky) výmluvný vzkaz:
„Sorry, ale nemáme čím zaplatit“ a přidali smutného smajlíka.

Pak jsme vyrazili do centra a doufali, že až se vrátíme, nebude za stěračem lístek se stejně výmluvnou odpovědí:
„Dík za info, bude to za 400:- sek!“ + úřední smajlík.
Nebyl…

Na náměstí se právě konal nějaký sraz motorkářů, kde si každý mohl jednu motorku vybrat. Prozatím jen způsobem „tak tahle by se mi líbila“ a jít zase o kus dál. Motorkáři jsou totiž stále ještě dost hákliví na své stroje. Proto jsme se raději vydali zpátky k autu. Pěšky…
Dole pod náměstím bylo pak docela hezké nábřeží, kde kotví plachetnice. Jo, tam by si člověk taky vybral…

Poznámka:

Už v době, kdy jsme cestu jen plánovali, jsme si představovali, jak hodně se bude krajina směrem na sever měnit. Jak moc bude vypadat seversky a jaký vlastně bude ten tajuplný Lappland. Když jsme pak projížděli skrz jednu rozlehlou mokřinu zalitou chladným sluncem jako bahenní prérie, dýchl na nás konečně ten pravý, drsný Lappland. Kalí to jen malý detail, nebyl to Lappland, nýbrž o trochu níže položený Jämtland…

Ještě jedna poznámka:

Posledních 100 km do Kiruny to byla nuda. Jako v Národní galerii. I v ní narazíte na nezábavné obrazy.
Je to těžké. Své kouzlo může mít i osamělá borovice. Jenže kdo by kvůli ní vyrážel za polární kruh?

V prvním malém lapplandském městečku jsme zastavili, abychom si nakoupili jídlo na večer. Protože až dorazíme do Arvidsjaur, kde hodláme přespat, bude všude zavřeno.
Zašli jsme do jednoho malého obchůdku a zde jsme poprvé uviděli zástupce původního obyvatelstva, krásnou Laponku.
Se zájmem jsme si prohlíželi její moderní vzhled i vlasy černé jako uhel. Trochu mě zarazilo, jak výrazně asijské rysy měla její tvář. Nejsem tedy antropolog, ale toho by si opravdu všiml každý. Celé se to ještě umocnilo tím, když krásná Laponka vytáhla mobil a plynulou čínštinou s někým telefonovala…
Prvního pravého Laponce jsme spatřili až v Arvidsjaur, tentokrát naštěstí v tradičním kroji, jak to má být, aby měli turisté konečně jasno. Navíc to vypadá dobře. A že měl v ruce mobil, nemusím snad ani dodávat. Technický pokrok se nebojí žádné světové strany. Proto nezbývá než doufat, že lovci divokých sobů nepřejdou zcela k lovu mobilních operátorů.

Arvidsjaur

Dorazili jsme pozdě v noci, i když bylo samozřejmě normálně světlo – asi jako ve dvě odpoledne. Rozhodli jsme se přespat u jezera Arvidsjaure, hned za městem. Tomáš sklopil sedadlo a usnul. Já sklopil sedadlo a po hodině bdění jsem vstal a šel ven.
Trochu jsem se prošel po molu a pozoroval, jak se noční slunce dere mlhou nad jezerem. Pak jsem si sedl k ohništi a udělal si čaj. Dorazil nějaký rybář, vyndal své pruty a sedl si opodál, také k ohništi. Udělal si čaj a když ho mlčky dopil, sbalil své pruty a zase odjel. Ryby v jezeře si oddechly, nebo je možná zamrzelo, že dnes nic nebude. Kdo ví…

Vlastně tam bylo celou noc docela rušno, pořád někdo přijížděl a odjížděl a dělal si čaj. Nakonec jsem se vydal pěšky do města. Bylo krátce před čtvrtou ranní a ve městě samozřejmě taky pořád někdo chodil. Lidé tu díky světlu žijí evidentně jiným rytmem. Bylo skoro nemožné vystihnout okamžik, v němž na chvilku zavládne liduprázdno! Jak to má v neděli ráno být a jak jsem zvyklý z Finspångu, mého prvního švédského bydliště! Tam se celou neděli nepohnulo vůbec nic. Možná jen nějaký obal od žvýkačky nebo suchý list, když zafoukal vítr.
Jen jednou jsem tam nečekaně narazil na jakousi skupinku žen, což v neděli ráno působilo jako zázrak. Ale nebylo to tak příjemné, jak jsem čekal. Ženy se totiž právě dost zlobily…, nejspíš na své doma zanechané životní druhy…
Právě tohle mě tenkrát napadlo, když jsem je viděl nakvašeně kráčet směrem z centra a hněvivě máchat rukama ostuda neostuda. Copy jim při té zarputilé chůzi létaly vzduchem jako nějaké divoké metronomy.
Nakonec mi došlo, že šlo jen o jakousi formu ranního skupinového aerobiku či něco takového…

Ale zpět do Lapplandu, země sobů a divoké přírody. Vlastně je to trochu matoucí, psát divoká příroda, protože celý Lappland na nás dělal spíše dojmem klidu. I když pod tím vším klidem lze cítit jakési neustálé svěží napětí…

Ráno jsme si znovu prošli Arvidsjaur, prohlédli si staré laponské městečko, sem tam něco vyfotili a vydali se zase dál. Začal druhý den.
Ještě předtím, než jsme dojeli do jistého Jokkmokku, jsme slavnostně překročili severní polární kruh! Byl dobře označený kameny u cesty a naše auto dostalo vyznamenání za statečnost – v podobě samolepky, kterou lze zakoupit v nejbližší prodejně.
Jokkomokk tedy bylo první město za polárním kruhem. Zrovna tam měli trh se sámskými výrobky a to jsme si rozhodně nechtěli nechat ujít. Navíc si myslím, že je občas dobré přispět na místní lidovou tvořivost. Proto jsem si koupil smörkniv (nůž na máslo) z jalovcového dřeva. Bezvadné tovární zpracování a na něm s nejvyšší uměleckou invencí vypáleno JOKKMOKK. No nekupte to!

Jak jsme tak projížděli ta laponská městečka, shodli jsme se na tom, že na nás působí vesele a mile. Jako by vůbec nehrálo roli, že jsou tak opuštěná ve zdejší krajině.

Měli jsme před sebou už jen Kirunu, kde se na noc utáboříme. Zatím však byla celkem daleko.
Velkým zážitkem bylo projíždět mezi volně se pasoucími stády sobů. Sobi, naprosto bez respektu k autům, chodili po frekventovaných silnicích jako po pastvinách. Občas pár metrů běželi vedle auta, jen tak ze sportu, a jindy zase třeba jenom stáli a ničeho si nevšímali. Někdy měli na krku zavěšené zvonečky, takže to asi nebyla úplně divoká stáda…
Pokud je některé auto rozladilo svou dotěrnou snahou projet, to se pak zastavili, sklonili hlavu a nastavili výhružně parohy. Kdo tedy nechce, aby ho nabral rozlobený sob, nechť dodržuje bezpečnou vzdálenost. Je to nakonec i v pravidlech silničního provozu: „Dodržujte bezpečnou vzdálenost, uzpůsobenou dle rychlosti vozidla, stavu vozovky a výskytu sobů, neboť i oni jsou někdy účastníky silničního provozu.“
Poslední dodatek je samozřejmě pouze v severské verzi. V té klasicky středoevropské spíše najdete: „… a výskytu volů, neboť i oni jsou někdy účastníky silničního provozu.“

Kiruna

Když jsme dorazili do Kiruny, zbylo nám ještě docela dost času, abychom si prošli město. Tak jsme ten večer hlavně okukovali obchůdky s laponskými výrobky. Opravdu uměleckými i těmi na úrovni pouhých suvenýrů. Něco byla skutečně krása, něco moc ne. Každý si může vybrat podle svého.
Utábořili jsme se na louce u jezera, s výhledem na důlní věže.

Druhý den jsme se vydali na exkurzi do kirunského dolu. Autobus nás ochotně zavezl půl kilometru pod zem, kde jsme se dozvěděli mnohé z historie Kiruny a důlního inženýrství. A protože se nad našimi hlavami klenuly milióny tun skalního masívu, navíc narušeného šachtami a tunely, vzali jsme si pro jistotu plastovou přilbu. Boty s kovovou špičkou si brali už jenom zbabělci.

Informací bylo opravdu hodně. Něco jsem nepochopil už při exkurzi a zbytek jsem zapomněl po cestě domů. Ale pokusím se to dát dohromady, abyste o to nepřišli. Bylo to nějak takhle:

Už delší dobu se jasně jevilo, že kompasy sice ukazují na sever, když máte zrovna štěstí, ale občas i mírně na Kirunu a jiná magnetická místa nebo předměty. A že to tedy ne. Proto se před víc jak sto lety vydala do Kiruny skupina inženýrů, aby všechen ten magnetit, který to způsobuje, vytěžili z útrob země a odvezli pryč. Tím konečně nastane pořádek v navigaci a lodních mapách, kam se doposud musely zanášet všelijaké odchylky. Jenže vznikl problém: Co s magnetitem? Jak rozptýlit ty milióny tun vytěženého magnetitu, tedy magnetické železné rudy, aby už nemátla střelky kompasů? Vypadalo to dlouho dost beznadějně, dokud někdo nepřišel s pronikavým nápadem, že se té železné rudy zbaví třeba prodejem. Tím se to prý vyřešilo a mohlo se začít.
Fotky z prvních let v Kiruně prozrazují, že šlo o drsné časy. Nehostinná krajina plná původních obyvatel, často ještě kočovných, kteří se vůbec nechystali nastoupit do práce v dolech. Daleko raději si pásli sobecky svá sobí stáda.
Ono totiž oddělit přírodní národ od přírody bývá, hlavně zpočátku, dost nelehký úkol. Opravdu nevím, jak si s tím tehdy poradili, ale představoval bych si to nějak takhle:
Majitelé dolu a důlní inženýři věděli, že každá ruka dobrá, pokud pracuje u nich v dole. Ostatní ruce je nezajímaly. Jednoho dne se proto rozhodli, že konečně přesvědčí původní obyvatelstvo, aby opustilo pohanské zvyky a léčivé byliny a zamířilo k nim do podzemí. Svolali tedy všechny živé duše z dalekého okolí, aby jim vysvětlili, jaká je práce v dole pohoda. Veškerou dřinu zastanou sbíječky a pravý švédský dynamit pana Nobela. A aby své tvrzení podložili pádným důkazem a ne jen kecy, kterým stejně Sámové moc nerozuměli, zdesateronásobili nálož dynamitu a odpálili kus skalního masívu. Okolí Kiruny se pak na delší čas ponořilo do neproniknutelného prachu a dýmu.
Dým se naštěstí rozptýlil dříve nežli zkoprnělí Sámové a proto mohli inženýři přijít hned s dalším argumentem, proč je práce v dole tak výhodná. Výhodnější, nežli se poflakovat po okolí se svými stády. Rodiny všech horníků, které ten předimenzovaný výbuch zasypal, samozřejmě dostanou finanční odškodnění. Pochopitelně skromné, protože majitel dolu musí nakoupit i sbíječky, které to zasypalo a rozdrtilo. Ale lepší komár v srsti, nežli sob na obzoru, jak praví jedno sámské přísloví.
Pak se dal prostor volné diskuzi, aby se nadobro odstranila vzájemná nedůvěra, která se na straně Sámů ještě objevovala a to hlavně k pokrokovým metodám dynamitních inženýrů. A taky otázka odškodnění jim nebyla úplně jasná. U nich prostě nebývalo zvykem, aby například po medvědovi požadovali ještě něco navrch jako náhradu za to, že právě ukousl hlavu někomu z jejich rodiny. Samozřejmě omylem. Většinou ho spíš zabili a stáhli z kůže.
Jenže to se zase moc nezamlouvalo pokrokovému představenstvu kirunského dolu. Jako mustr na řešení složitých situací to zkrátka odmítli.
Nakonec se přece jen mírumilovně domluvili na tom, že finanční odškodnění bude pro obě strany nejvýhodnější. To by snad stálo za Nobelovku.
Tolik tedy z historie Kiruny.

Geologický dovětek:

I přes to, že horníci kopou víc jak sto let a pořád rychleji, je konec stále v nedohlednu. Mezitím se vynalezla navigace typu GPS, která nahradila ne vždy spolehlivý kompas svou jinou ne úplnou spolehlivostí. Během doby kopání se však horníci prokopali až pod město ve kterém bydlí, čímž si pod sebou takříkajíc podřízli větev. Část města se už totiž začíná propadat.
Vyřeší se to tím, že se město o kousek posune. A bude na pár let pokoj. Pak se posune znovu a znovu, a tak dál a tak dál…
Lze tedy říci, že se situace poněkud obrátila. Dá se sice několika způsoby určit, kde je sever, ale zato se nedá žádným způsobem odhadnout, kde bude v příštích letech Kiruna…

Abisko

Jak bylo posledních pár kilometrů před Kirunou nudných, tak byly následující kilometry za Kirunou zajímavé až fascinující.
Cestu kromě těžkotonážní železnice lemovaly i zasněžené vrcholky hor a na jejich úpatí se zelenal březový porost. Sahal až k hladinám křišťálově průzračných ledových jezer, alespoň v době, kdy jsme tam byli my.
Tak takhle nějak jsme si Lappland představovali! Drsný, pustý a svým způsobem krásný. Přespali jsme v autě, na parkovišti pro karavany a přívěsné vozy.

Ten večer, ještě než jsme se uložili ke spánku, jsme se zašli podívat k jezeru Torneträsk. Patří k těm největším ve Švédsku. Tam jsme mimo jiné potkali skupinu náctiletých Němců i s instruktorem. Prohodili jsme s nimi už dlouho neoprášenou němčinou pár slov, zavzpomínali jsme na Stuttgart a Ulm, kde jsme kdysi s Tomášem pracovali a udělali jim skupinovou fotku.
V následujících dnech jsme je pak ještě potkávali. Vždy spolu a v dobré náladě! A jak Tomáš poznamenal, moc hezky se k sobě chovali. Naposledy jsme je zahlédli z vrcholku jedné hory, až za hranicí Abiska. Kráčeli tam dole pod námi po úzké stezce. Z té výšky byli drobní jako mravenci, s pečlivě rozměřenými rozestupy.

Druhý den ráno, stále ještě na parkovišti před národním parkem, jsme naplnili batohy vším možným a vyrazili podél řeky do Abiska. Byl to jednoznačně zlatý hřeb naší cesty!
Slunce mělo sílu a navíc téměř nezapadalo. Téměř, protože v hornaté krajině se samozřejmě v noci skryje za vrcholky hor.
Hned zkraje jsme potkávali první poutníky mířící opačným směrem. Bylo samozřejmostí se pozdravit, člověk je nakonec rád, že tam vůbec někoho vidí. Po prvních kilometrech mě Tomáš zastavil s naléhavým dotazem, jestli slyším ten rozdíl mezi heej a hej. Vybavil se mi pouze Vladimír Pucholt a jeho slavné ahoooj a hoj, jinak nic. Jenže podle Tomášovy teorie ten, kdo není Švéd, říká jen suché a strohé hej… jako nějaké hej nebo počkej…, zatímco Švéd dá do pozdravu mnohem více citu. Tím se e jaksi prodlouží.
To mě překvapilo, já se celou dobu snažil jen o to, abych nevěnoval veškeré své cítění svým nebohým nohám. Mohly za to boty, ne já. Byly mi totiž velké a chodidla mi v nich klouzala sem a tam, až jsem je měl nadranc. Jestli jsem si vůbec všímal něčeho dalšího, tak jen toho, jaké repelenty používají kolemjdoucí. Ty jsem cítil jasně a zřetelně. Navíc mi došlo, že náš nejúčinnější repelent zůstal v autě. Měli jsme sebou jen zvětralý zbytek nevábné konzistence a naprosto neúčinný gel. Který účinkoval jedině tak, že přitahoval komáry z ještě větší vzdálenosti.
Postupovali jsme dál, povětšinou v hustém březovém porostu. Mačetu jsme nepotřebovali a vodu jsme pili z řeky. Nabírali jsme ji do čutory a tu si pak pověsili na batoh. Dlužno říci, že kam se hrabe kohoutková voda!
Na jednom takovém napájecím místě se před námi najednou objevil kámen. To by ještě nebylo tak zvláštní, bylo jich tam plno, jenže tenhle měl na sobě nápis. Vlastně dva. Jeden v sámštině a druhý ve švédštině. Začal jsem tedy číst, ale nebylo to tak snadné, jak jsem čekal. Z jedné strany proto, že neumím sámsky a z druhé, že švédsky asi taky moc ne. Třetí stranu jsem nenašel. A k tomu mi neustále do ucha bzučeli komáři. Chtěl jsem je sice zahnat divokými pohyby a křikem, když na to vyčpělý repelent nestačí, ale rozmyslel jsem si to. Ani v divočině už nelze svobodně divočit, jinak vás z ní hlídači národní divočiny vyvedou jako rušitele divokého klidu.
„Nejdelší cesta je cesta v noci!“ Tak zněl nápis vytesaný do kamene. Tomu jsem tedy věřil. Četl jsem totiž, že pokud se člověk ocitne v hluboké tmě, chodí pak pořád dokola. Jako Pešek. I když se sebevíc snaží jít rovně. Představoval jsem si to takhle:
Právě začínal konec podzimu, když jakéhosi Laponce nečekaně zastihla polární noc. Vždyť ona přichází tak náhle! Zaskočený Laponec se zrovna vracel odněkud domů, unavený a hladový. Jenže nedalo se nic dělat, byla tma a tak musel začít chodit kolem dokola, neustále v kruzích, dokud nezačalo zase svítat. V tomhle případě až začátkem jara. Hrůzný zážitek pak okamžitě vytesal do kamene jako děsivou osobní zkušenost a zároveň jako varování pro ostatní.

Malá filozofická vsuvka:

Až mnohem později, v pohodlí svého domova, kde již nebylo rušivého vlivu komárů, jsem z jedné fotky zjistil, že nápis ve skutečnosti zní: „Nejdelší cesta je cesta dovnitř.“
Z nějakého důvodu je tedy delší nežli cesta ven, jen stále nevím proč… Snad proto, že někam se propracovat není jen tak, zato vykopnut je člověk ajn cvaj. Těžko říct. Jeden můj známý, co byl v base, mi naopak říkal, že nejdelší je cesta ven… A jeden budhista tvrdí, že není různých cest, neboť vše je jen cesta!

Musím se však ještě jednou vrátit ke komárům, naštěstí už jen ve vzpomínkách: Nebyli totiž jediní, kdo nám tam pil krev. Jistě už tušíte, že ti druzí byli ovádi. Měl jsem je ale o něco raději, protože daleko více hráli fair play a neútočili v takové přesile.
Proto jsem se s nimi pokusil normálně domluvit. A to tak, že jsem je požádal, jak nejpřátelštěji jsem dokázal, aby se nechovali jako hovada, i když jimi samozřejmě jsou. A navíc je to ještě baví. A pokud opravdu nemohou existovat bez trápení svého okolí, ať zkusí třeba karaoke, to zaručeně funguje.
Ale žádnou změnu jsem v jejich chování nevypozoroval. Snad se projeví v některé z následujících generací.
Pokud vás tedy v budoucnu nějaké hovado začne obtěžovat svým zpěvem, dejte mi prosím vědět, ať vím, že má snaha nebyla marná.

Postupovali jsme stále dál podél řeky. Někde jen tiše šuměla mezi kameny a jinde burácela jako divoká bílá masa vody. Čas od času se do ní vléval potok či menší říčka. Někde tekla voda jen tak, po trávě mezi stromy. Čistá a studená.
Na obtížně schůdných místech byly pak lávky nebo malé úzké mosty.
A tak jsme šli dál a dál, ukrajovali metr po metru, kilometr po kilometru.
Párkrát nad námi prolétla zásobovací helikoptéra, jejíž posádka se nám nezdráhala odpovědět na pozdrav. To mě mile překvapilo, obvykle se totiž ti nahoře dívají na ty pod sebou dost svrchu.

K večeru jsme konečně dorazili do tábora na druhé straně jezera Abiskuja. Pro sebe jsem ho však přejmenoval na jezero Abyskúča, což se mi mnohem lépe pamatovalo, protože jsem poslední kilometry podél jeho břehů myslel už jen na to, abych neskúčal bolestí. Takhle jsem doplatil na své zákeřné boty a tenké ponožky.
Jakmile jsme dorazili do tábora, zahodil jsem batoh a sedl si. V malém, naprosto nečekaném obchůdku zásobovaném z nedalekého Abiska jsme si po dvanácti kilometrech chůze dopřáli pivo. Jenže jakoukoli idylu znemožňovali tamní komáři, kteří nebyli už jen obtížní, ale naprosto šílení. Zřejmě z toho, že se už léta živí krví šílených turistů. Protože vydat se až sem, to vážně chce šílené nadšení!
Museli jsme rychle dopít a zase začít chodit, abychom je jakžtakž setřásli. To mi opravdu scházelo! Skučet jsem se však neodvažoval, v táboře by si to jistě nesprávně vyložili a neprodali by mi už ani jedno pivo.
Nakonec jsme toho chození měli plné zuby a tak jsme se rozhodli, že raději rozbijeme tábor. A to kvůli komárům. Co nejrychleji, jak to jen půjde. Vyhledali jsme vhodné místo na tábořišti a postavili stan.
Šlo o vypjatou situaci. Museli jsme totiž okamžitě zalézt do stanu, než nás komáři vysají jako pitíčko ze sámošky. Jakmile totiž někdo začne vydávat ten charakteristický zvuk, kdy brčko přisává u dna vzduch, může být už pozdě!
Ve stanu to byla pohoda a úleva. A zatím co jsem usínal, tiše jsem doufal, že nebudu v noci potřebovat na záchod…

Brzy ráno jsme do batohů naházeli to nejnutnější a spěšně vyrazili z tábora. Na další dvanáctikilometrový výšlap k hoře Kartinvare. Vysoké 1154 m.
Původně jsme chtěli zdolat mnohem vyšší Kieron, ale po včerejší invazi komárů jsme moudře usoudili, že na zpáteční cestu bychom už neměli dostatek krve.
Bylo krásně, chladivý vzduch, žádní komáři, všechno kvetlo! Na úpatí hory jsme našli kontryhel, pomněnky, křovinaté vrby a jakousi žlutou kytku, která mi připomínala velký pryskyřník nebo malou žlutou pivoňku.
Stoupali jsme do náročného svahu, kam už nevedla žádná stezka. Člověk si prostě zvolí trasu a doufá, že nebude nad jeho síly. Na některých místech se stále držel sníh, byl už zledovatělý a strukturou mi připomínal legendární vitacit. Ovšem bez příchuti a zápachu.
Za každým skalním převisem, jsem netrpělivě očekával vrchol, což se opakovalo asi pětkrát. A pak už jsem opravdu nemohl dál.
Byli jsme totiž u cíle.
První na Kartinvare vystoupal Tomáš a byla to krása!
Odpočinek, slunce a výhled. Jezera v dálce, prostor, hory a ticho. Chvíli jsme se procházeli po vrcholu a pak si každý někam sedl a prostě se jen díval.

Vrchol Kartinvare byl po dlouhé době jediné místo, kde byl alespoň minimální signál. Proto jsem rozeslal několik uklidňujících zpráv o tom, že stále ještě žiju i přesto, že jsem prozatím nespatřil sněžného muže.
Nelogičnost esemesek jsem si později vysvětlil tím, že jsem buď neměl dost kyslíku nebo krve. Nejspíš obojí…

Pak jsme se na jižní straně Kartinvare vydali dolů. Sráz byl tak příkrý, že jsme se raději drželi bok po boku, abychom na sebe nestrhli padající kamení, tedy rolling stones. Jak si nedáte pozor, už se na vás valí!
Měli jsme horu za zády a tím pádem krásný výhled.
Sestup je takovou odlehčenou formou výstupu. Pokud zakopnete a upadnete, stále ještě pokračujete v původním směru a dokonce rychleji! To u výstupu není vůbec možné.
Šli jsme však pomalu a opatrně, už jsme nikam nespěchali…

Chladivý klid hory Kartinvare byl v takovém kontrastu s neustále bzučícím základním táborem (surrande basläger) , že jsme i přes těch dvanáct drsných kilometrů v nohách okamžitě všechno sbalili a vzdalovali se, jak nejrychleji to jen šlo.
Asi po sedmi kilometrech ústupu jsme usoudili, že nás už komáři nemohou vystopovat a opět jsme rozbili tábor.
U řeky jsme se najedli a já se šel vykoupat do ledové vody. Chechtal se tomu jen racek, jinak už nikdo. Orel, který tam letěl o něco později, si nás královsky nevšímal. Pak jsme šli spát.

Když se v létě, za polárním kruhem, probudíte ve stanu, vůbec nevíte, kolik je vlastně hodin. Podle světla se to nedá moc poznat. Vstali jsme však opravdu brzy, alespoň to tvrdily moje hodinky. Sbalili jsme se a vyrazili.
Byl to začátek jednoho dlouhého dne. Ale to jsme ještě nevěděli, jen nám bylo příjemné, že už jsme blízko místa, kde jsme do Abiska vcházeli. Užívali jsme si poslední chvíle v přírodě, tak jako tak bylo jasné, že dopoledne už budeme u auta.

Návrat byl hezký. A jak bylo osvěžující, dát se zase trochu do pořádku po těch dnech v Abisku! Zajít si na jídlo a vypít si kávu!
Ještě než jsme došli k autu, potkali jsme mladou německou rodinu. Jeli na kolech a hledali cestu k jezeru Torneträsk. S nimi dvě malé dcerky se světlými vlásky, jako mívají švédské děti. My byli opálení, trochu zaprášení a lehce chudokrevní. Ale setkání to bylo milé.
Pak jsme potkali rodinu ze Slovenska, která do Abiska přijela z Norska. Doporučili nám Lofoty, ale tak daleko jsme už jet nechtěli.
Kolem poledne jsme vyrazili domů, přes norské hranice do Narviku a pak dolů na jih. Byla to jedna dlouhá bezstarostná jízda a skončila až krátce po poledni příštího dne. U mě doma v Ovanåker.
Krajina v Norsku je krásná a chladně drsná. Bylo zajímavé ji vidět, svým způsobem je úchvatná, ale v mírnějším a přívětivějším Švédsku se přece jen cítíme více doma.
V noci postávala podél silnic spousta zvěře a sem tam před autem prolétl noční pták. Zvláštně opuštěné a prázdné jsou ty cesty za polárním kruhem. Jen občas se k nám na dlouhé kilometry někdo připojil jako souputník noční krajinou, než zase někam odbočil a zmizel…
Jak jinak pak působila dálnice mezi městy Umea a Sundsvall, když se na ní probouzel ranní život! Čím dál rušnější, jak jsme se blížili k jihu…

Závěrečné zamyšlení:

Trochu zvláštní pocit, ocitnout se zase doma. Tak náhle po non-stop cestě z daleké severské krajiny, tolik jiné, než je ta zdejší. Jako by to všechno byl jen nějaký podivuhodný sen, který začal tím, že jsem se probudil a uviděl svou bílou hrbolatou stěnu s dírou po hřebíku…

Dodatek:

Fotky a video vám snad dokreslí, jaké to tam vlastně bylo.

 

a pak fotky…

Brána do Laponska

Noc u jezera Arvidsjaure

Staré Laponské městečko

Severní polární kruh

Za polárním kruhem

Kiruna

Dřevěný kostel v Kiruně

Sámské výrobky

Důl v Kiruně

Abisko

Pozor kam šlapete, protože některé stopy po vás mohou zůstat i tisíce let…

Meditační kámen

Cesta do tábora

Základní (bzučící) tábor

Hora Kieron ve večerním slunci

Za hranicí Abiska – Kungsleden

Kartinvare

Tomáš

Na vrcholu

Tomášova stavba

Na svahu Kartinvare

Magické místo

Ahoj Abisko!

Norsko

Autor článku a fotek Jakub Erben, video a foto Tomáš Fendrych

Related Post

Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *