100 tváří přírodní rezervace Hölick naturreservat 1

Je neděle večer a já stále vybírám, kde se pojedu podívat a kterou přírodní rezervaci prozkoumám a alespoň trošku se projdu. Celý týden měním cíle, protože vždy zjistím, že mi na daném místě něco chybí. Ovšem teď to vypadá, že jsem našel co jsem hledal. Vítězem se stává přírodní rezervace Hölick naturreservat.

Měl jsem náročný týden, nejen v práci, ale také doma. Docela hodně běhání kolem dětí a do toho jsem dodělával moje resty na kamarádově webové stránce Tjeckisk handel, který do Švédska dodává český alkohol. Prostě jsem potřeboval vypnout a hlavně nesedět u počítače. Nic lepšího než vyrazit na malou túru prostě neexistuje. Předpověď už dlouhodobě slibovala krásné počasí na období prodlouženého víkendu a tak nebylo co řešit. Večer ještě sbírám na internetu všechno co by se mi mohlo hodit vědět ohledně trasy a blaženě usínám s vědomím, že zítra bude ten topen den.

Pondělí ráno. Je první máj a já vstávám v šest hodin a chystám si batoh s drobnostmi, které mi žena včera koupila. Balím jablka, banány, energetické tyčinky a vařím si do termosky kávu. Bez ní by to nešlo. V tomto ohledu jsem totálně zešvédovatěl a bez kávy nedám opravdu ani ránu. To je moje droga, stejně jako příroda. Jdu s pokorou vzbudit ženu, chudáka jí nechávám doma s těmi satánky. Navíc nám po bytě běhají pár týdnů stará koťata, která by v rukou našich hodných hošíků, nemusela dopadnout dobře. Oblékám si jen triko s krátkým rukávem, lehkou mikinu, kterou používám na běhání a protože se budu pohybovat na pobřeží, tak hlavně mojí bundu Abisko Eco Shell od Fjällräven. Tu jsem podrobil životní zkoušce hlavně na jezeře Tjaktjajaure u národního parku Sarek a tak vím, že mě nezklame a větru a vodě odolá bez zaváhání. Kontroluji už asi po sté, že je v mojem Nikonu nabitá baterka a také, že tam je vložená paměťová karta. Klidně bez problémů totiž umím zapomenout všechno doma. Někteří tu zkušenost už se mnou měli… Po osmé ranní sedám konečně do auta, mávám dětem a vyrážím na jih od Sundsvallu směr Hudiksvall, kde chvíli před ním odbočím na poloostrov, kde je přírodní rezervace Hölicks naturreservat, který je zároveň jedním z 36ti ekoparků ve Švédsku. Jmenuje se Ekopark Hornslandet.

Nijak nespěchám a užívám si nejen krásného počasí a vidiny dnu, který bude jenom můj, ale také neuvěřitelně minimálního provozu na dálnici E4, vedoucí po celém východním pobřeží Švédska. Je první máj a nikde nikdo. Za slabou hodinku a půl jsem na místě. Tedy aspoň doufám, že jsem na tom správném místě. Parkoviště jsem našel bez problémů, ale bylo mi divné, že tam neparkovalo žádné auto. Kde jsou všichni? Venku je modré nebe, lehoulince pofukuje a teplota se vyhoupla přes 10 stupňů. Konečně tu je to správné jaro a nikde nikdo. Nádherná příroda všude kolem a Švédi snad spí? No nevadí, alespoň to tu budu mít sám pro sebe.

Jsem vděčný za každý kilometr chůze, už jen když jsem venku. Jížní cíp poloostrova s přírodní rezervací mi nabídl sedmikilometrovou okružní trasu, která z poloviny procházela lesem a z druhé potom kolem pobřeží. Zvolil jsemsměr nejprve lesním úsekem a zpět potom po pobřeží. Chtěl jsem si užít sluníčka ve tváři co nejvíce to šlo. U parkoviště, které je startovním místem pro zelený okruh je typická informační tabule s veškerými informacemi o přírodní rezervaci, o fauně a flóře, kterou zde můžete vidět a další zajímavosti z dané oblasti. Ekopark Hornslandet je znám také díky přítomným kamenným polím (švédsky klapperstensfält), které vznikly přibližně před osmi tisíci lety při silné bouři, která vyvrhla kameny do stopadesátimetrové výšky a vytvořila z nich falešné pláže. Proto jsou také všechny kameny kulaté, protože je mnoho let nejprve obrušovalo moře.

Jak pro dámy, tak pro pány tu jsou dvě klasické kadibudky. Zápach z nich cítit není, papíry se kolem také neválejí, takže paráda. Nabízených služeb ovšem nevyužívám a raději s batohem na zádech a foťákem kolem krku vyrážím po stezce do lesa. Vlastně ještě se musím sám vyfotit, protože nikde nikdo, kdo by mi pomohl a maminka mi vždycky nadává, že posílám fotky, na kterých vůbec nejsem. Tak sorry, takhle je pro maminku. Ona to tu také totiž čte.

Nejen v přírodní rezervaci je všechno perfektně značené. V mém případě zelenou barvou, tedy zelenými látkovými pásy, které jsou umístěné kolem kmenů stromů. Jen vyjímečně je na stromě přibitá plechová značka. Ze celý den jsem jich po trase viděl snad deset, zbytek opravdu jen látkový pás kolem stromu. Na místech, kde se cesta dělí nebo je možnost výhledů na okolí je vždy lavička nebo dokonce lavice se stolem. Opět nikde ani památky po jakýchkoliv odpadcích, a to tu pochopitelně nejsou nikde koše. Tak to má být a doufám, že to tak budu hodně dlouho, ideálně napořád!

S každým krokem les mění svou tvář. Pár desítek metrů mám pocit jako bych se právě procházel mými Beskydy. Za chvíli procházím lesem, kde si připadám jako na kopcích nad jadranským pobřežím. Neuvěřitelná směs lesních porostů, vůní a zvuků. Byť je ještě z minulého tráva suchá a hnědá, tak hlavně zdejší borovicový porost to tu dělá neuvěřitelně zelené. Mám pocit, jako bych tu byl v létě a ne na počátku jara. Na prvním místě, které nabízí výhled se zastavuji. Z batohu vytahuji banán, čokoládovou tyčinku a hlavně termosku od Primusu, kde jsem si ráno doma uvařil kávu. Usedám na lavici a kochám se. Jak jinak, když tu jsou taková panorámata… Pocucávám úžasné a horké kafe a přemýšlím o životě. Přemýšlím o mém životě ve Švédsku. Asi se z toho brzo vypíšu. Uvidíme.

Balím termosku, slupku od banánu a obal od čokolády do batohu. Odkládám také mikinu a nechávám si jen tričko a mou bundu značky Fjällräven. Přeci jen od pobřeží fouká a je nesmysl zbytečně prochladnout. Procházím dalším a dalším kamenným polem a zaposlouchávám se do zdejších zvuků. Řekl bych, že identifikuji asi 5 ptačích melodií. Kdo to ale vřískal po mě nechtějte, byl jsem rád, když jsem aspoň dva po hlase našel v korunách stromů, natož abych poznal jaký tvoreček to je. Začínám přemýšlet, zda tímto tempem vůbec někdy dojdu zpět na parkoviště. Přidávám tedy obrátky, protože mi je úplně jasné, kolik času budu potřebovat na pobřeží. Tam strávím určitě věčnost. Miluji totiž pobřeží, moře a pozorování vln. Navíc na tak nádherném místě.

Po čase mě vybízí dřevěný ukazatel ať si zajdu na vyhlídku. Podle mapy, kterou jsem viděl na informační tabuli, by to měl být nejvyšší bod, ze kterého budu mít možnost dneska obdivovat pobřeží. Neváhám ani vteřinu. Od rozcestí je vyhlídka jen pár stovek metrů. Nejprve po pěšině a posléze přeskakuji ze skály na skálu.

Jaké překvapení na mě čeká na místě. Na nejvyšším místě je postavený krásný dřevěný přístřešek, sloužící hlavně pro případ nepřízně počasí. Před přístřeš je ohniště s nasekanými poleny. Švédská klasika. Ovšem to co mi otevřelo ústa dokořán bylo až vevnitř. Uvnitř přístřešku bylo podél jedné stěny vyskládáno nemalé množství polen a na nad nimi byla informační cedulka, která vybízí k zaslání sms v případě, že dřevo došlo. Prostě a jednoduše, aby jej mohli doplnit. Na takovém místě? Na skále, kde je kolem pár borovic a polena tu musí někdo přinést na zádech. Překvapuje mě i možnost rozdělání ohně v místě, kde si nedovedu představit jak by jej hasili, kdyby se vymkl kontrole. Snad ví co dělají.

Dojídám tentokrát jablko s energetickou tyčinkou a pochopitelně dopíjím další kalíšek kávy. Stále krásně horké. Jako odměnu si dopřávám malou tabulku čokolády… Velká nákladní loď, která na obzoru měla velikost snad dvou milimetrů se mi již ztratila z dohledu. Oblékám zpět větrovou bundu, kterou jsem na chvíli odložil, abych si uži slunce na svém těle plnými doušky. V zimě tělo sluníčko hooooodně postrádalo. Po stejné, žluté odbočce se vracím zpět na zelený okruh a mířím směr pobřeží.

Vycházím z lesa, který je v těchto místech tvořen hlavně listnatým porostem a vstupuji do dalšího z mnoha kamenných polí. Vypadá jako vyrobené nějakým zahradníkem. Krásné zatočené, kameny uspořádány a uprostřed vyšlapaná „pěšina“. Na obzoru se tyčí mohutná borovice, která říká kdo je tu pán. Na tomto poloostrově to jsou jednoznačně borovice, byť záměrem je zde podporovat hlavně listnatý porost. Borovice mi tu stojí jako modelka, která se neodbytně nakrucuje a předvádí a já musím dělat jednu fotku za druhou. Po stranách je několik modelek, které čekají na svou příležitost. Neodolám a také jim věnuji trochu toho místa na paměťové kartě mého Nikonu.

Za chvíli jim zamávám a už v dálce vidím další krasavici, která čeká až k ní dorazím. Chce mě totiž upozornit na jedno tajemství, které tady archeologové před časy objevili.

O tom, ale příště…

Související články

Fotografie byly pořízeny fotoaparátem Nikon D7000 a upraveny v programu Zoner Photo Studio

 
Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *