100 tváří přírodní rezervace Hölick naturreservat 2

Moje dobrodružství a putování po přírodní rezervaci Hölick naturreservat se pomalu přiblížilo do poloviny. Sestoupil jsem z nejvyšších míst a přes kamenná pole, která jsou tu doslova na každém kroku, se blížím k samotnému pobřeží. Tady vládnou už jenom borovice a kamení. Člověk by si řekl, že tady se snad žít nedá… no a ejhle.

Právě v mladší době železné byla tato dnes pro lidi nehostinná oblast osídlena a ne zrovna málo. Našlo se zde několik základů domů, které jsou viditelné a rozeznatelné dodnes. Jako zajímavost je třeba nalezení 37 kamenných zdí, které jsou dlouhé až 50 metrů, široké 0,5 metru a jsou postaveny kolmo k pobřeží. Jejich význam dosud nebyl odhalen. To, že se v těchto místech lidé živili rybolovem je snad jasné, vždyť k moři to je odsud asi 300 metrů.

Bylo docela příjemné se zde procházet a představovat si jak tady lidé žijí, vaří, hospodaří a že já se mohu pohybovat na stejných místech. Historie mě vždy fascinovala a tady je jí kolem plno. Te skutečné, surové. Tady se lidem rozhodně lehce nežilo. Jen na chvíli jsem si sedl mezi kameny z kamenného pole, které sloužily jako stavební materiál a nasával tu atmosféru. Rád bych zde zůstal déle, ale pobřeží volalo.

Po pár metrech přicházím do míst, kde je několik majestatných borovic, které to už mají za sebou. Při troše fantazije jsem si tu připadal jako někde v pravěku, v době přesliček. Borovice, resp. to co z nich zbylo, vyvořily svými větmemi neskutečné obrazce. Už ale opravdu vidím, slyším a cítím příbojové vlny, takže vzhůru. Mám před sebou posledních pár desítek metrů, než se mi otevře kamenná krajina s borovicovým ostrůvkem na obzoru. Po pár metrech začínám docela solidně cítit podrážky. Nemám zrovna nejlepší boty na turistiku (spíše takový procházka lesíkem ve středozemí by jim bodla) a kameny zde nejsou ani nijak nejmenší, ale také ne nějak velké. Chůze po nich tedy není žádný med. Představa jak tady obyvatelé domů, které jsem navštívil před chvíli chodili. Ti tedy rozhodně žádné pořádné boty neměli.

Nemohu se od pobřeží odtrhnout a snažím se zůstat co nejdéle a nasávat a nasávat a nasávat. Využívám opět jedné z mnoha laviček se stolem, které po trase jsou a nalévám si poslední šálek kávy. Dojídám poslední jablko a jako třešničku další energetickou tyčinku. Od moře docela příjemně fouká, byť je venku lehce přes deset stupňů. Bohužel se odpoledne krátí a já musím přeci jen domů, vždyť druhý den musím do práce. Zvedám tedy kotvy a co nejpomaleji pokračuji podél pobřeží a užívám si každé chvíle strávené na tomto místě. Jedno vím jistě, nejsem tady rozhodně naposledy!

To bych, ale nebyl já… takže tady příběh nekončí…

Související články

Fotografie byly pořízeny fotoaparátem Nikon D7000 a upraveny v programu Zoner Photo Studio

 
Líbil se vám článek? Budu rád za sdílení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *